Kapitola II Dívka, která se dívala ke hvězdám Uběhly tisíce let

Lidstvo se změnilo. Vznikaly první státy. Říše se rodily a zanikaly. Vědění se předávalo z generace na generaci. Přesto zůstala jedna věc stejná. Lidé se stále dívali k obloze. Na malé farmě daleko od velkých měst žila dívka jménem Elena. Bylo jí deset let. Každý večer po práci utíkala na nedaleký kopec. Lehla si do trávy. A pozorovala hvězdy. Její otec se jí jednou zeptal: „Proč tam chodíš každý večer?“ Elena se usmála. „Protože tam nahoře jsou otázky.“ „A dole?“ „Tady hledáme odpovědi.“ Otec se zasmál. Netušil, že právě vyslovila větu, kterou si Avirak zapamatuje na tisíce let. Noc co noc Elena kreslila souhvězdí. Všímala si drobných změn. Padajících hvězd. Neobvyklých záblesků. Nikdo její kresby nebral vážně. Byla přece jen dítě. Jedné chladné noci spatřila něco zvláštního. Na obloze se objevilo světlo. Nepadalo. Nepohybovalo se jako kometa. Na několik vteřin se zastavilo. Pak zmizelo. Elena si jej nakreslila. Ne jako hvězdu. Jako kruh obklopený sedmi paprsky. Stejným symbolem, který kdysi zdobil Knihu Paměti. Nemohla to vědět. Nikdy o něm neslyšela. Daleko nad Zemí stála Avirak. Viděla kresbu. Viděla dítě.

A poprvé pocítila zvláštní neklid. Jak mohla lidská dívka nakreslit znak, který byl starší než samotné lidstvo? Avirak sestoupila níž. Neukázala se. Jen tiše pozorovala. Elena zvedla hlavu. Na okamžik měla pocit, že není sama. Usmála se do tmy. „Ať jsi kdokoli...“ zašeptala. „Jednou tě najdu.“ Tato slova zasáhla Avirak hlouběji než cokoliv za poslední miliony let. Ne proto, že by byla nebezpečná. Ale protože v nich nebyl strach. Jen zvědavost. Ve své kronice napsala: „Mnohé civilizace hledaly hvězdy, aby je ovládly. Lidé je hledají proto, aby jim porozuměli.“ Čas plynul. Elena vyrostla. Stala se astronomkou. Zasvětila život studiu vesmíru. Nikdy neztratila dětskou zvědavost. A každou novou mapu oblohy podepisovala stejným symbolem. Kruhem se sedmi paprsky. Aniž věděla proč. Jednoho dne její vnuk otevřel starý sešit s prvními kresbami. Na poslední stránce našel větu napsanou dětskou rukou. „Jestli je ve vesmíru někdo další, doufám, že se nebojí stejně jako my.“ Avirak tuto větu četla v okamžiku, kdy Elena pokojně zemřela. Nikdy se nesetkaly. Nikdy spolu nepromluvily. Přesto právě tato žena změnila pohled Strážkyně na lidstvo. Avirak poprvé připustila možnost, že lidé nejsou výjimeční svou silou. Jsou výjimeční tím, že dokážou hledat přátele i tam, kde jiní očekávají nepřátele. Konec kapitoly Ve stejnou chvíli, kdy na Zemi skončil život jedné astronomky, se na odvrácené straně Měsíce

zablesklo slabé modré světlo. Nešlo o přírodní jev. Hluboko pod měsíčním povrchem se na jediný okamžik probudil dávný mechanismus. Po milionech let zaznamenal jednoduchou skutečnost. Lidstvo začalo hledět ke hvězdám správným směrem. A někde v hlubinách galaxie se poprvé po věčnosti nepatrně rozzářila jedna zapomenutá Hvězdná brána.