Kapitola XX

Výprava za Nultou kronikou Po objevu Paměti Zdroje se Město ticha změnilo. Ještě před několika dny v něm vládl klid. Teď v jeho ulicích zněla jediná otázka. Kde je Nultá kronika? Avirak svolala Radu Strážců. Do kruhového sálu přišli zástupci nejstarších civilizací galaxie. Nikdo nemluvil. Každý chápal vážnost okamžiku. Avirak vstala. „Po miliardy let jsme věřili, že naše poznání je úplné.“ Rozhlédla se po shromáždění. „Dnes víme, že jsme se mýlili.“ Jeden z nejstarších Strážců pomalu vstal. Jeho jméno bylo Kael'Or. Patřil k těm, kteří přežili konec Prvních říší. „Nultou kroniku hledali mnozí.“ „Nikdo ji nenašel.“ „Protože neexistuje?“ zeptala se Lea. Kael'Or zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Protože ji nelze hledat jako knihu.“ Adam se zamračil. „Co tím myslíte?“ Stařec se usmál. „Kdybyste hledali strom, hledali byste listy.“ „Kdybyste hledali řeku, hledali byste vodu.“ „Ale jak budete hledat první myšlenku?“ V sále zavládlo ticho. Nikdo neznal odpověď. Avirak přistoupila k velké hvězdné mapě. Nebyla to mapa prostoru. Byla to mapa všech známých Bran. Tisíce světelných bodů vytvořily složitou síť. Pak Avirak položila ruku na její střed. Několik bodů zhaslo. Jiné se rozsvítily. Nakonec zůstalo svítit sedm Bran. „To jsou jediné Brány, které nikdy nikdo neotevřel.“ řekla tiše. Adam překvapeně vzhlédl. „Proč?“ „Protože se neotevírají silou.“ „Čím tedy?“ Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla. „Otázkou.“ „Jakou otázkou?“ Avirak se pousmála. „To právě nevíme.“ Všichni se na sebe podívali. Po miliardách let poprvé přiznala i sama Strážkyně, že nezná odpověď. Ve stejnou dobu, v komplexu Prométheus, Richard Varga sledoval nové údaje. Síť Bran se změnila. Na mapě se objevilo sedm bodů. Přesně stejných jako u Avirak. „To není náhoda...“ zašeptal. Doktorka Ishida přikývla. „Naše přístroje ukazují, že těch sedm Bran nekomunikuje s ostatními.“ Richard přimhouřil oči. „Ne.“ „Ne že nekomunikují.“ Ukázal na obrazovku. „Jen neposlouchají stejným způsobem.“ Ve stejnou chvíli se Adam procházel s Avirak pod stříbrnými stromy. „Myslíte, že Nultá kronika opravdu existuje?“ zeptal se. Avirak se zastavila. Dlouho hleděla na vzdálené hory. „Nevím.“ Pak se usmála. „A právě proto ji musíme hledat.“ Adam se zasmál. „Takže i vy můžete být zvědavá.“ Avirak se poprvé zasmála také. Nebyl to hlasitý smích. Jen tichý, upřímný okamžik radosti. „To jsem se naučila od lidí.“ V dálce je mlčky pozoroval Architekt. Nezasáhl. Jen si pro sebe řekl: „Možná právě proto jsem se v nich mýlil.“