Kapitola I Den, kdy se změnila galaxie Nikdo nedokázal vysvětlit, co se stalo

Ve stejném okamžiku zachytily observatoře na tisících světů stejný jev. Sedm paprsků světla. Vycházely z různých částí galaxie. A všechny směřovaly k jediné planetě. K Zemi. Na Zemi byl právě večer. Lidé vycházeli z domů. Astronomové obraceli teleskopy k obloze. Sociální sítě zaplavily fotografie podivného světelného úkazu. Jedni mluvili o neznámém astronomickém jevu. Druzí o znamení. Nikdo netušil, že je sledují miliony očí z jiných světů. V sídle Federace svobodných světů se mimořádně sešla Galaktická rada. Obrovský kruhový sál zaplnili zástupci desítek civilizací. Na středě se vznášel hologram Země. Nad ním zářilo sedm paprsků. Předsedající pomalu vstal. „Potvrzujeme, že Prastaré brány označily lidský svět.“ V sále to zašumělo. Nikdy předtím se nic podobného nestalo. V sektoru Dominionu byla reakce jiná. Velkoadmirál Vorak sledoval stejný obraz. Pak klidně vydal rozkaz. „Zdvojnásobte hlídky na hranicích.“ Jeden z důstojníků nechápal. „Myslíte, že lidé zaútočí?“ Vorak zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Myslím, že někdo zaútočí na ně.“ Ve Průmyslové unii se mezitím scházeli nejbohatší obchodníci galaxie. Na stole ležely grafy. Výpočty. Mapy obchodních tras. Jeden z nich tiše pronesl: „Jestli Země získá přístup k Prastarým branám, změní se celý obchod v galaxii.“ Nikdo neodporoval. Každý myslel na totéž. Nová civilizace znamenala nové příležitosti. A také nová rizika. Na okraji známého prostoru sledovali paprsky i piráti. Lovci artefaktů. Žoldnéři. Překupníci. V jejich očích se neodrážela zvědavost. Jen chamtivost.

V Městě ticha stál Adam vedle Avirak. Oba mlčky hleděli na Zemi. „Takže teď o nás ví celá galaxie.“ řekl Adam. Avirak přikývla. „Ano.“ „A to je špatně?“ „Není.“ Usmála se. „Ale od dnešního dne už lidstvo nebude mít právo zůstat stranou.“ Adam dlouho mlčel. Pak položil otázku, která ho napadla už dávno. „Když se všechny civilizace dívají na Zemi...“ Podíval se na Avirak. „Kdo se dívá na ně?“ Avirak se zadívala do hluboké temnoty mezi galaxiemi. Její odpověď byla sotva slyšitelná. „To právě nikdo neví.“ Ve stejné chvíli v laboratoři Prométheus vstoupil Richard Varga do hlavního sálu. Na stole ležela zpráva. Bez podpisu. Bez odesílatele. Jen jediná věta. „Vítejte ve skutečných dějinách galaxie.“ Richard pomalu složil list papíru. Pak se obrátil ke svému týmu. „Od této chvíle už nejsme jen vědci.“ Podíval se na obraz Země. „Jsme první obranná linie lidstva.“ Daleko za hranicemi známého vesmíru se otevřely oči bytosti, která dosud pouze pozorovala. Neznala nenávist. Neznala lásku. Neznala strach. Jen nekonečnou trpělivost. Sedm paprsků světla se odrazilo v jejích očích. A po miliardách let poprvé pronesla jediné slovo. „Začali.“ Tak začala Nová éra. Éra, v níž už nešlo jen o objevování hvězd. Šlo o to, zda si lidstvo dokáže mezi nimi najít své místo, aniž by ztratilo samo sebe. A někde v

tichu vesmíru Avirak věděla, že největší bitvy se teprve blíží. Ne bitvy o území, ale o důvěru, pravdu a budoucnost všech inteligentních bytostí.