Kapitola XLII Návrat Aurora opustila druhý vesmír

Světelný most se za ní pomalu uzavíral. Nikdo na palubě nemluvil. Každý přemýšlel o tom, co právě viděl. Prázdnota. Světlonoši. Zahradníci. A pravda, že největší katastrofy nevznikají vždy ze zlých úmyslů. Richard Varga prolomil ticho. „Jak to vysvětlíme?“ Adam se pousmál. „Nevysvětlíme.“ „Jak to myslíš?“ „Kdyby nám někdo tenhle příběh vyprávěl před rokem...“ Adam se rozhlédl po můstku. „...věřili bychom mu?“ Nikdo neodpověděl. Protože odpověď znali. Nevěřili. Kael přikývl. „Pravda se nedá vnucovat.“ „Musí dozrát.“ Aurora vstoupila do jejich vlastního vesmíru. Most se za lodí uzavřel. Na obrazovkách se znovu objevily známé hvězdy. Domov. Na stanici Concordia čekaly tisíce delegátů. Nikdo netušil, co výprava přiváží. Všichni očekávali zprávu o válce. Adam vystoupil z lodi jako první. Předseda Galaktické rady se okamžitě zeptal: „Vyhráli jste?“ Adam se usmál. „Ne.“ V sále zavládlo ticho. „Prohráli jste?“ Adam opět zavrtěl hlavou. „Také ne.“ „Tak co se stalo?“ Adam se podíval na všechny přítomné. Na lidi. Na Asteriany. Na zástupce Federace. Na Kaela. Na Seris. Na Avirak. Pak tiše řekl: „Přestali jsme hledat nepřítele.“ V sále bylo takové ticho, že bylo slyšet jen tlumený zvuk ventilačního systému. Richard položil na stůl černý krystal. Vedle něj kamínek DŮVĚRA. Vedle něj semínko NADĚJE. A nakonec dřevěné pero. „Tohle jsme přivezli.“

řekl. Jeden z delegátů nechápavě vzhlédl. „To jsou přece obyčejné věci.“ Richard se usmál. „Ano.“ „A právě proto mají větší cenu než všechny zbraně, které jsme kdy postavili.“ Avirak vystoupila dopředu. Po miliardách let promluvila před Galaktickou radou jako obyčejná účastnice. Ne jako Strážkyně. „Po dlouhou dobu jsem věřila, že mým úkolem je chránit Brány.“ Odmlčela se. „Dnes vím, že naším úkolem je chránit něco mnohem vzácnějšího.“ „Co?“ zeptal se předseda. Avirak se podívala na Adama. Pak na všechny přítomné. „Právo každé bytosti udělat vlastní chybu.“ Nikdo netleskal. Ta věta byla příliš těžká. Vtom se na stropě sálu rozzářil znak osmi kruhů. Nebyl vytvořen žádnou technologií. Objevil se sám. Zahradníci promluvili naposledy. „Naše práce zde skončila.“ „Vaše právě začíná.“ Světlo zmizelo. Nikdo už Zahradníky nikdy nespatřil. Té noci Adam seděl sám na vyhlídkové terase Concordie. Díval se na hvězdy. Vedle něj se tiše posadila Avirak. „Na co myslíš?“ zeptala se. Adam se usmál. „Na to, že celý vesmír je možná jedna obrovská škola.“ Avirak se zasmála. „A kdo je učitel?“ Adam se podíval do nekonečné temnoty. Po dlouhé chvíli odpověděl. „Možná nikdo.“ Odmlčel se. „Možná se učíme jeden od druhého.“ Avirak přikývla. „Pak má vesmír ještě naději.“ Daleko od Concordie, v nejhlubší části prázdného prostoru, se znovu rozsvítil starý maják.

Tentokrát však nevyslal varování. Vyslal jedinou větu. „První zkouška lidstva byla úspěšně dokončena.“ A někde, za hranicemi všech známých vesmírů, někdo tuto zprávu přijal. A usmál se. Protože příběh AVIRAK zdaleka nekončil. Teprve začínala jeho největší kapitola. Třetí část