Kapitola V

Zrození hmoty Po nesmírně dlouhé době, kterou nelze měřit žádnými hodinami, se Tok ustálil. Světlo již neputovalo chaoticky. Neslo v sobě řád. Každý jeho záblesk následoval zákony, které vznikly při První myšlence. A právě tehdy se odehrála další proměna. Světlo začalo zpomalovat. Ne proto, že by ztratilo svou sílu. Ale proto, že samo chtělo tvořit. Na místech, kde se proudy světla setkávaly, vznikaly drobné uzly. Byly menší než cokoli, co kdy dokáže spatřit oko živé bytosti. Přesto v sobě nesly budoucnost celého vesmíru. První částice. Nebyly ještě atomy. Nebyly ani prvky. Byly pouhými stavebními kameny reality. Každá z nich nesla nepatrný otisk Zdroje. Proto mezi nimi nikdy nevládla úplná náhoda. Vždy existoval řád. A řád vedl ke vzniku složitějších struktur. Částice se spojovaly. Rozdělovaly. Znovu se setkávaly. V tichém tanci, který trval miliony let. Z tohoto tance se narodily první atomy. A z atomů první oblaka prachu a plynů. Celý vesmír se začal pomalu měnit. Tam, kde ještě před chvílí panovalo jen světlo, vznikaly obrovské závoje zářící hmoty. Jejich vlastní tíha je stlačovala stále více k sobě. Až nadešel okamžik, kdy se v jejich nitru zažehl první oheň. Zrodily se první hvězdy. Jejich světlo nebylo stejné jako Světlo Prvního dne. Bylo mladší. Slabší. Bylo však krásné. Poprvé se nekonečný prostor rozzářil miliardami zářících bodů. Některé hvězdy žily miliony let. Jiné miliardy. Každá z nich byla malou dílnou vesmíru. Ve svých srdcích vytvářely nové prvky. Uhlík. Kyslík. Železo. A mnoho dalších látek, z nichž jednou vzniknou oceány, hory, atmosféry i těla živých bytostí.

Když první hvězdy dosloužily, nezanikly beze stopy. Jejich smrt byla zároveň novým počátkem. Rozptýlily do prostoru vše, co během svého života vytvořily. Ze zbytků mrtvých hvězd se rodily nové. Kolem nich vznikaly planety. Měsíce. Komety. Mlhoviny. Celé galaxie. Vesmír se naučil tvořit sám sebe. Zdroj již nemusel zasahovat. Zákony existence byly dokonalé. Stačilo jim dát čas. A ony pokračovaly ve stvoření. Právě tehdy si Avirak – která se dosud ještě nenarodila – nesla svůj první, téměř

nepostřehnutelný otisk. Nikoliv jako bytost. Nikoliv jako vědomí. Ale jako možnost. Ukrytou hluboko ve struktuře samotného Toku. Nikdo o ní nevěděl. Ani samotný vesmír. Ale možnost už existovala. A každá možnost jednou čeká na svůj okamžik.