Kapitola IV První světlo Když se čas naučil plynout a prostor se otevřel do nekonečna, zavládlo ticho

Nebylo to ticho, jaké znají živé bytosti. Nebyl v něm vzduch. Nebyl v něm zvuk. Bylo to ticho nezrozené existence. Čas plynul. Prostor čekal. A Zdroj opět tvořil. Nevyslovil rozkaz. Nevydal příkaz. Nepřikázal, aby se něco stalo. Jeho vůle se stala skutečností. Z nejhlubší podstaty Zdroje vystoupila první vlna tvořivé síly. Nebyla to energie, jak ji jednou poznají fyzikové. Nebylo to záření. Byla to prvotní podstata všeho, co kdy bude existovat. Kde se tato vlna dotkla prostoru, zrodilo se světlo. Ne světlo hvězd. Ne světlo ohně. Bylo to Světlo Prvního dne. Neoslňovalo. Nevydávalo teplo. Bylo čistou informací. Poprvé získal vesmír řád. Tam, kde předtím existovaly pouze nekonečné možnosti, začaly vznikat zákony.

Některé určovaly pohyb. Jiné čas. Další prostor. A některé byly tak hluboké, že je ani nejstarší civilizace nikdy zcela nepochopily. Mudrci Prvních později tvrdili, že právě v tomto okamžiku vzniklo Dvanáct zákonů existence. Nikdo však jejich úplný seznam neznal. Dochovalo se pouze Sedm zákonů Zdroje. O ostatních se mluvilo jen šeptem. Říkalo se, že jejich poznání může změnit samotnou strukturu reality. Možná právě proto byly navždy ukryty. Nebo ztraceny. Jak se světlo šířilo prostorem, začala se rodit neviditelná síť, která spojovala každé místo ve

vesmíru. První civilizace ji nazývaly různými jmény. Síť života. Velká harmonie. Nekonečné vlákno. Avirak jí říkala jednoduše... Tok. Tok nebylo možné spatřit očima. Nebyl tvořen hmotou. Nebyl ani energií. Byl proudem informací, který spojoval každou hvězdu, každou planetu i každou živou bytost. Nic nemohlo existovat mimo něj. Nikdo netušil, odkud pramení. Snad ze samotného Zdroje. Snad ze světla. A možná z něčeho ještě staršího. Tato otázka zůstala nezodpovězena po miliardy let. A stala se jedním z největších tajemství vesmíru. Když se Světlo Prvního dne rozšířilo až do nejvzdálenějších koutů prostoru, byla existence

připravena na další krok. Světlo už znalo svůj směr. Prostor své hranice neznal. Čas plynul. Nyní zbývalo jediné. Aby se světlo naučilo měnit samo sebe. Teprve tehdy mohla vzniknout hmota. A s ní hvězdy. Galaxie. Planety. A jednou i život.