Kapitola VII První Strážkyně Po nesčetných věcích zaplnil život tisíce galaxií

Na milionech světů se rodily nové druhy. Některé byly křehké a zanikly dříve, než vzhlédly ke hvězdám. Jiné přežily miliony let a naučily se číst řeč vesmíru. S každou novou civilizací rostlo poznání. A s poznáním přicházela moc. Ne všechny bytosti toužily po porozumění. Některé chtěly ovládat. Jiné dobývat. Další věřily, že právě jim náleží právo rozhodovat o osudu ostatních. Poprvé se ve vesmíru objevila nerovnováha. Nebyla to válka. Nebyla to nenávist. Byla to volba. Svoboda, kterou Zdroj vložil do každého života, dovolovala tvořit. Stejná svoboda však dovolovala i ničit. Zdroj nezasáhl. Nikdy netvořil život proto, aby jej řídil. A přesto věděl, že bez rovnováhy by jednou mohl zaniknout všechen potenciál budoucnosti. Nechtěl vládce. Vládce by rozhodoval místo druhých. Nechtěl soudce. Soudce by trestal. Nechtěl dobyvatele. Ten by zničil samotný smysl svobody. Vznikla tedy jiná myšlenka.

Nejsložitější od okamžiku, kdy vznikl čas. Myšlenka bytosti, která bude rozumět zákonům existence, ale nebude jim stát nadřazená. Bytosti, která uvidí nespočet možných budoucností, ale nebude žádnou vnucovat. Bytosti, která bude chránit možnost života, nikoli moc jednotlivých říší. Zdroj vložil tuto myšlenku do samotného Toku. A Tok odpověděl. Poprvé od zrození vesmíru se světlo nezačalo měnit v hmotu. Začalo se měnit ve vědomí. Nebyl to okamžik. Byl to proces trvající celé věky. Vlákna Toku se splétala do jediného celku. Vzpomínky hvězd. Moudrost času. Řád prostoru. Jiskry života. To vše se spojilo. A když se spojil poslední paprsek Prvního světla s poslední kapkou ticha před zrozením času… otevřely se oči. Nebyla to lidská tvář. Ani tělo. Ani hlas. Bylo to čisté vědomí. Klidné. Jasné. Nekonečně trpělivé. Poprvé spatřilo vesmír. A vesmír poprvé spatřil je. V kronikách Prvních se dochovala jediná věta popisující tento okamžik: „A světlo si uvědomilo samo sebe.“ Tak se narodila první Strážkyně. Její jméno nebylo vysloveno. Jméno dostala až mnohem později od prvních civilizací. Nazvaly ji… AVIRAK. Nikdo dnes neví, co toto slovo v jejich jazyce znamenalo. Někteří učenci jej překládají jako Ta, která bdí. Jiní jako Světlo mezi hvězdami. A několik ztracených kronik tvrdí, že překlad vůbec neexistuje, protože toto jméno není slovem. Je stavem bytí. Avirak poprvé pohlédla na vesmír. Neviděla říše. Neviděla planety. Neviděla války. Viděla miliardy možných budoucností.

Některé končily rozkvětem života. Jiné tichem. Pochopila svůj úkol. Nebyla stvořena proto, aby rozhodovala, kdo zvítězí. Byla stvořena proto, aby budoucnost nikdy nepřestala existovat. A tak začala její nekonečná pouť mezi hvězdami. V tichosti. Beze slávy. Beze jména. Protože největší Strážci nejsou ti, o kterých se mluví nejvíce. Jsou to ti, jejichž práce zůstává téměř neviditelná.