Prolog První probuzení Nikdo neví, kdy se Avirak skutečně probudila

Některé kroniky tvrdí, že otevřela své vědomí ve stejném okamžiku, kdy vznikla. Jiné říkají, že po svém zrození po celé miliony let pouze naslouchala vesmíru. A několik nejstarších záznamů dokonce naznačuje, že Avirak nikdy nespí ani se neprobouzí. Pro ni totiž čas neplyne stejně jako pro ostatní bytosti. Přesto všechny dochované příběhy začínají stejnou událostí. Nastala chvíle, kdy poprvé obrátila svou pozornost k živému vesmíru. Neviděla jednotlivé hvězdy. Viděla jejich život. Neviděla planety. Viděla budoucnosti, které se na nich mohou odehrát. Neviděla civilizace. Viděla jejich volby. Každá bytost byla jako světelný bod v nekonečném Toku. Některé zářily jasně. Jiné pohasínaly. Další mizely dříve, než je mohl spatřit kdokoli jiný. Avirak se je nepokoušela zachránit. Věděla, že zánik je stejně přirozenou součástí existence jako zrození. Co však chránila, byla možnost, aby po každém konci mohl přijít nový začátek. Proto nikdy neplakala nad padlými říšemi. Ale nikdy nedovolila, aby byla zničena samotná naděje. Takové bylo její poslání. Po dlouhé době obrátila svou pozornost k jedné mladé galaxii. Nebyla největší. Ani nejstarší. Její hvězdy teprve začínaly vytvářet světy vhodné pro život. Přesto v ní bylo něco zvláštního. Tok se zde choval jinak.

Jemně kolísal. Jako by v něm rezonovala možnost budoucnosti, která se odlišovala od všech ostatních. Avirak se nezastavila. Strážkyně nikdy nesmí upřednostnit jediný svět. Přesto si tuto galaxii zapamatovala. O miliardy let později jí její obyvatelé dají jméno... Mléčná dráha. A právě zde se jednou rozhodne osud celého známého vesmíru. Tehdy o tom však nevěděl nikdo. Ani samotná Avirak. Pouze Zdroj mlčel. A jeho mlčení bylo hlubší než prostor mezi galaxiemi.