Kapitola IV První setkání Po miliony let byly světy osamělé

Každá civilizace věřila, že její obloha je jedinečná. Že hvězdy září pouze pro ni. Na některých planetách se zrodila náboženství, která hlásala, že život vznikl jen na jejich světě. Jiné národy byly přesvědčeny, že vesmír je pustou krajinou, v níž nikdy nikdo jiný neotevřel oči. Avirak věděla, že pravda je mnohem krásnější. Vesmír byl plný života. Jen vzdálenosti mezi světy byly téměř nepředstavitelné. První civilizace se naučily ovládnout energii svých hvězd. Postavily stroje, které překonávaly gravitaci. Vybudovaly observatoře, jejichž citlivost překračovala vše, co bylo do té doby možné. Začaly naslouchat vesmíru. Ne hledat bohatství. Ani nové světy. Hledaly odpověď na jedinou otázku. Jsme sami? A odpověď přišla. Ne jako hlas. Ne jako obraz. Jako pravidelný puls. Slabý. Přesný. Umělý. Na dvou planetách, vzdálených téměř osm tisíc světelných let, zachytily přístroje tentýž signál. Obě civilizace si uvědomily totéž.

Někdo další se právě dívá ke hvězdám. Následující desetiletí byla naplněna očekáváním. Signály sílily. Přibývalo jich. Matematici hledali společný jazyk. Hudebníci převáděli čísla na melodie. Filozofové diskutovali, zda má neznámému národu vůbec odpovědět. Nikdo nevěděl, jak bude první kontakt vypadat. Pak odstartovala první mezihvězdná loď. Nebyla ozbrojená. Nenalezli byste na ní jedinou zbraň. V jejím středu se nacházela knihovna. Mapy. Umění. Hudba. Příběhy. Posádka věřila, že největším darem, který mohou nabídnout cizí civilizaci, není síla. Je to poznání. Na druhé straně se vydala vstříc podobná výprava. Ani oni nevezli vojáky. Přivezli semena svých rostlin. Hudební nástroje. Dětské kresby. A kroniku vlastního světa. Když se obě lodě setkaly na hranici prázdného mezihvězdného prostoru, nikdo nevystřelil. Nikdo nevydal výhrůžku. Dlouhé minuty se pouze pozorovaly. Dvě rozdílné inteligence. Dvě odlišné kultury. Dvě historie. A stejná zvědavost. První pozdrav nebyl vysloven slovy. Obě lodě současně rozsvítily své navigační majáky. Jednoduchý paprsek světla. Ve vesmíru, který dosud znal jen ticho, to znamenalo jediné. Přicházíme v míru. Avirak tento okamžik sledovala z dálky. Nevyslovila jediné slovo. Nepotřebovala. Poprvé viděla, že dvě neznámé civilizace dokázaly překonat strach. Do jejích záznamů přibyla jediná věta: „Naděje není vlastností jednotlivce. Naděje vzniká ve chvíli, kdy se cizí ro zhodnou přestat být cizinci.“ Byl to první den nové éry.

Ale také první krok k budoucím konfliktům. Protože kde vzniká důvěra... tam může jednou vzniknout i zrada.