Kapitola VII První artefakt Nikdo neví, kdo jej vytvořil
Nezachovalo se žádné jméno. Žádná tvář. Žádná říše. Jen legenda. A přesto všechny starověké kroniky hovoří o stejné události. Po desetiletích studia Toku se skupina učenců rozhodla vykonat něco, co se dosud nikdo neodvážil ani vyslovit. Nechtěli Tok pozorovat. Chtěli se ho dotknout. Stavba trvala téměř celé století. Nebyla budována na planetě. Ani na oběžné dráze. Vznikala v prázdném prostoru mezi hvězdami, kde nic nerušilo jemné proudění Toku. Sestávalo z tisíců soustředných prstenců. Každý byl přesně vypočítán. Každý vyroben z jiného materiálu. Celá konstrukce připomínala obrovský hudební nástroj. Jeho strunami nebyl kov. Byl jím samotný prostor.
Když nastal den spuštění, přiletěli zástupci desítek civilizací. Nikdo nepředpokládal nebezpečí. Naopak. Věřili, že budou svědky největšího objevu dějin. Avirak byla přítomna. Neviditelná. Jako vždy. Poprvé však pocítila něco neobvyklého. Tok nebyl klidný. Jemně se chvěl. Jako hladina jezera těsně před bouří. Pak se zařízení spustilo. Neozvala se exploze. Nezazářil oslnivý záblesk. Vesmír... na jediný okamžik... ztichl. Úplně. Dokonce i Tok přestal plynout. Trvalo to méně než nepatrný zlomek sekundy. Přesto si tuto chvíli pamatovala každá část existence. Uprostřed prstenců se objevilo světlo. Bylo jiné než světlo hvězd. Bylo jiné i než První světlo popsané v nejstarších kronikách. Mělo hloubku. Jako by v sobě ukrývalo celé dějiny vesmíru. Světlo se pomalu zmenšovalo. Hustlo. Měnilo tvar. A nakonec zůstalo viset v prázdném prostoru jako drobný krystal. Nebyl větší než lidská dlaň. Přesto z něj vyzařovala síla, kterou žádný přístroj nedokázal změřit. Nikdo jej nevytvořil. Nikdo jej nesestrojil. Vznikl sám. Jako odpověď Toku na otázku, kterou mu položily mysli těch, kdo hledali pravdu. Avirak pochopila. To nebyl výrobek. To byl... Artefakt. První svého druhu. Jeden z učenců natáhl ruku. Ne z touhy po moci. Pouze ze zvědavosti.
Jakmile se jeho prsty dotkly krystalu, spatřil celý svůj život. Pak život své planety. Pak dějiny vlastní civilizace. Pak hvězdy. Galaxie. Nakonec zahlédl něco, co žádná mysl spatřit neměla. Samotný okraj Zdroje. Když otevřel oči, už nikdy nepromluvil. Zbytek života strávil tím, že kreslil stále stejný symbol. Kruh. Uvnitř kruhu sedm paprsků. Nikdo jeho význam nepochopil. Až o miliony let později se tento obraz stane znakem Strážkyně Avirak. Avirak artefakt neodnesla. Neukryla jej. Nezničila. Pouze vyslovila jedinou větu. Poprvé od svého zrození. Nebyl to rozkaz. Ani varování. Byla to prostá pravda. „Ne každá pravda je určena každému vědomí.“ Pak zmizela. Civilizace zůstaly stát v tichu. Některé v artefaktu viděly začátek nové éry. Jiné prostředek k získání nepředstavitelné moci. Nikdo si tehdy neuvědomoval, že právě skončil Věk světla. A začal... Věk stínů.