Kapitola VIII Praskliny v harmonii Nikdo nevyhlásil válku

Nikdo nevydal rozkaz k útoku. Přesto se vesmír začal měnit. Nejprve téměř neznatelně. Ve velkých knihovnách přibývalo místností, do nichž měli přístup jen vybraní učenci. Výzkumné stanice, které byly po tisíciletí otevřené všem, začaly vyžadovat zvláštní povolení. Na hranicích hvězdných svazů se objevily první obranné stanice. Jejich stavitelé tvrdili, že jsou určeny pouze k ochraně. Nikdo jim tehdy neodporoval. Avirak putovala mezi světy stejně jako dříve. Naslouchala. Pozorovala.

Pamatujíc si každou změnu. Věděla, že zlo málokdy přichází s výkřikem. Častěji přichází šeptem. Jedno rozhodnutí. Jedna výjimka. Jedna omluva. A pak další. Na jednom z nejstarších světů se sešla Rada učenců. Po mnoho dní rozmlouvali o budoucnosti. Nakonec přijali usnesení. Nebylo dlouhé. Obsahovalo jedinou větu. „Poznání musí být chráněno před těmi, kteří by je mohli zneužít.“ Většina přítomných souhlasila. Znělo to rozumně. Nikdo si neuvědomil, že právě změnili směr dějin. Brzy začaly vznikat tajné archivy. Zapečetěné laboratoře. Výzkum financovaný armádami místo akademií. Poprvé se objevili špioni. Neproto, aby kradli zlato. Kradli myšlenky. Ve vesmíru se změnil i jazyk. Slova jako spojenec a partner začala ustupovat jiným. Výhoda. Převaha. Odstrašení. A s každým novým slovem se měnil i způsob myšlení. Avirak stále mlčela. Ne proto, že by jí osud civilizací byl lhostejný. Ale protože věděla, že svoboda bez možnosti udělat chybu není skutečnou svobodou. Přesto se poprvé stalo něco, co ji znepokojilo. Při pohledu do Toku už neviděla jen jednotlivé budoucnosti. Viděla celé větve reality, které náhle končily. Jako by někdo přestřihl jejich vlákna. Takové prázdno dosud nikdy nespatřila. Ve svých záznamech vytvořila nový symbol. Nebyl určen žádné civilizaci. Ani žádnému světu. Bylo to varování. Kruh, kterým procházela jediná prasklina. Vedle něj zapsala krátkou poznámku. „Rovnováha se nehroutí v okamžiku první války. Hrudí se ve chvíli, kdy přestaneme věřit jeden

druhému.“

Na vzdálených hranicích známého prostoru se mezitím odehrávala událost, které si téměř nikdo nevšiml.

Malá průzkumná loď zmizela. Nevyslala nouzový signál. Nezanechala trosky. Jako by nikdy neexistovala. Za několik měsíců zmizela druhá. Pak třetí. Mocnosti to považovaly za technické poruchy. Náhodu. Pouze Avirak obrátila svůj pohled do temnoty mezi galaxiemi. Tam, kam se dosud žádná civilizace neodvážila. A poprvé od svého zrození pocítila něco, co se podobalo... nejistotě. Protože v Toku se objevilo místo, které nedokázala přečíst. Místo, kde jako by samotné zákony vesmíru mlčely. A Strážkyně si položila otázku, kterou nikdy předtím vyslovit nemusela. „Co když ve vesmíru existuje něco, co není součástí Zdroje?“