Prolog

Když vesmír poprvé promluvil Po dlouhých věcích ticha se vesmír změnil. Hvězdy už nebyly pouze světlem v nekonečné temnotě. Staly se domovy. Na jejich oběžnicích vznikaly oceány, hory i města. Tam, kde dříve zněl jen neúnavný rytmus Toku, se nyní ozývaly hlasy. Každý jiný. Každý jedinečný. A přesto všechny spojovala stejná touha. Touha poznat. Na tisících světů se děti poprvé učily vyslovit jména svých hvězd. Staří učenci zapisovali pohyb souhvězdí. Stavitelé vztyčovali první observatoře. Mořeplavci se vydávali přes oceány. A jednou... přes černé moře mezi hvězdami. Nikdo tehdy netušil, že všechny tyto kroky vedou ke stejnému cíli. K první galaktické civilizaci. Avirak sledovala tento vývoj s tichou radostí. Ne proto, že by některé civilizaci přála více než jiné. Ale protože viděla něco, co se dosud nikdy nestalo. Život se učil spolupracovat. A právě spolupráce byla největším důkazem, že svoboda nemusí vést jen ke konfliktu. Přesto si uchovávala odstup. Věděla, že každá civilizace musí projít vlastními zkouškami. Dítě se nenaučí chodit, pokud jej někdo neustále drží za ruku. Stejně tak se vesmír nemůže naučit moudrosti, pokud za něj všechna rozhodnutí činí

Strážkyně. Tak začal věk, který pozdější kronikáři nazvou... Věkem Prvních. Byla to doba, kdy se zrodily největší naděje. A zároveň i semena největších tragédií. Protože každá civilizace, která dosáhne vrcholu, stojí před stejnou otázkou. Dokáže zůstat moudrá... když získá moc?