Kapitola I Děti hvězd Nikdo už nedokáže určit, která civilizace byla skutečně první

Nejstarší archivy byly zničeny. Planety se proměnily v prach. Celé galaxie změnily svou podobu. Zůstaly jen úlomky kronik. A v nich jména, která dnes znějí téměř jako modlitba. Elyon. Karesh. Nareth. Syriat. Nikdo neví, jak vypadali. Nikdo neví, jakým jazykem mluvili. Dochovalo se pouze to, co po sobě zanechali. Moudrost. Hudbu. Matematiku. Mapy hvězd. A sny. Každý z těchto národů objevil vesmír jinou cestou. Na Elyonu věřili, že každá hvězda je otázkou, na kterou je třeba najít odpověď. Na Kareshi učili děti, že největší bohatství není ukryto pod zemí, ale v myslích druhých. Obyvatelé Narethu stavěli města tak, aby jejich ulice kopírovaly proudění Toku. Tvrdili, že město postavené proti vesmíru dlouho nepřežije. Na Syriatu se zase říkalo: „Největší cestou není cesta mezi dvěma planetami. Je to cesta mezi dvěma myslmi.“ A právě díky této myšlence vzniklo první skutečné spojenectví mezi hvězdami. Daleko od všech budoucích bojišť se setkali vyslanci čtyř mladých civilizací. Nepřijeli vyjednávat o hranicích. Nepřijeli rozdělovat území. Přinesli dary. Jeden přivezl semena stromu, který se dožíval deseti tisíc let. Druhý přivezl hudební nástroj, jehož tóny bylo možné slyšet pouze prostřednictvím vibrací Toku. Třetí daroval mapu tisíců hvězd. Čtvrtý nepřivezl žádný předmět. Přivezl své znalosti. A řekl: „Poznání je jediný dar, který se rozdáváním nezmenšuje.“ V té chvíli Avirak pochopila, že vesmír dospěl do nové etapy. Poprvé nebyly jednotlivé světy jen sousedy. Začínaly být společenstvím. A právě zde, na nevelké stanici obíhající kolem bezejmenné hvězdy, se zrodila myšlenka, která

jednou změní dějiny všech galaxií. Myšlenka, že různé civilizace mohou tvořit budoucnost společně. Nikdo z přítomných však netušil, že mezi nimi už sedí někdo, kdo přišel s úplně jiným cílem. Ne proto, aby se učil. Ne proto, aby sdílel. Ale proto, aby poznal jejich slabiny. A právě s jeho příchodem začíná první velký příběh Kronik AVIRAK.