Kapitola IV Rozkol Smrt hvězdy Elar změnila víc než jen jednu hvězdnou soustavu

Změnila způsob, jakým civilizace přemýšlely. Tam, kde dříve viděly nekonečný prostor plný možností, začaly vidět neznámé hrozby. Otázka už nezněla: „Co můžeme společně objevit?“ Nově se ptaly: „Na co se musíme připravit?“ Na orbitě planety Elyon se poprvé sešla Velká rada. Do jejího kruhového sálu připluli vyslanci sedmdesáti dvou civilizací. Nikdy předtím se nesešlo tolik myslí na jediném místě. Nad jejich hlavami se pomalu otáčela živá mapa známého vesmíru. Každá hvězda představovala svět. Každé světlo znamenalo život. A uprostřed mapy zářilo temné místo. Elar. Hvězda, která už neexistovala. Po mnoho dní nikdo nehovořil o válce. Diskutovalo se o vědě. O bezpečnosti. O budoucnosti. Pak vystoupil Kael Ardan. Jeho hlas byl klidný. „Přátelé,“ začal, „po tisíce let jsme věřili, že poznání nás ochrání. Ale dnes víme, že existují síly,

kterým dosud

nerozumíme.“

Rozhlédl se po shromáždění. „Jestli chceme přežít, musíme změnit způsob, jakým chráníme své vědomosti.“ Na druhé straně sálu vstala učenkyně Lysera z Elyonu. Byla jednou z nejuznávanějších astrofyziček své doby. „Ne,“ odpověděla tiše. „Právě teď musíme sdílet ještě více.“ „Jediná civilizace nemůže pochopit celý vesmír.“ „Jen společně máme šanci nalézt odpověď.“ Rozprava trvala třicet dva dní. Nikdo nekřičel. Nikdo neurážel druhé. Byla to jedna z nejvznešenějších debat v dějinách galaxie. A právě proto byla tak tragická. Obě strany totiž mluvily pravdu. Nakonec rada hlasovala. Výsledek byl těsný. Třicet sedm civilizací podpořilo Kaelův návrh.

Třicet pět stálo za Lyserou. Rozdíl činily pouhé dva hlasy. Dva světy. Dvě rozhodnutí. Toho dne vznikly dvě velké cesty. První si říkala Řád Ochránců. Jejich heslo znělo: „Poznání je třeba chránit, aby přežilo.“ Druhá přijala jméno Společenství Světla. Jejich symbolem byl otevřený kruh. Jejich přísaha byla prostá: „Poznání roste pouze tehdy, když je sdíleno.“ Nikdo neodletěl jako nepřítel. Na závěr si všichni podali ruce. Slíbili, že se jejich rozdílné názory nikdy nestanou příčinou války. A mysleli to upřímně. Avirak sledovala jejich odlet. Ve svých záznamech napsala jen jedinou větu. „Nejnebezpečnější rozdělení není mezi dobrem a zlem. Je mezi dvěma pravdami, které se

navzájem

vylučují.“

Když se poslední loď ztratila mezi hvězdami, Avirak ještě dlouho hleděla na prázdný sál. Pak se obrátila ke hvězdám. V Toku zahlédla tisíce budoucností. V některých spolu oba řády spolupracovaly. V jiných vedly dlouhé studené konflikty. A v několika málo... hořely celé galaxie. Poprvé po miliardách let si položila otázku, na kterou nechtěla znát odpověď. „Kolik bolesti je třeba, aby se moudrost stala skutečností?“ A v hlubinách vesmíru... daleko za hranicemi známého prostoru... se na okamžik znovu objevilo tiché místo. Místo, kde Tok neplynul. Jako by někdo... naslouchal.