Kapitola VI Koruna Prvních Po založení Galaktické rady nastalo období, které kronikáři později nazvali Stoletím důvěry
Hvězdné stezky byly bezpečné. Obchodní flotily létaly bez doprovodu. Vědecké expedice sdílely své objevy ještě dříve, než se vrátily domů. Zdálo se, že rozdílné názory lze překonat rozumem. Ani Kael Ardan již nemluvil o válce. Hovořil o odpovědnosti. Právě v této době byla vyslána výprava do oblasti, která se na nejstarších mapách označovala jediným symbolem. Prázdným kruhem. Nikdo nevěděl, kdo jej zakreslil. Byl starší než všechny známé civilizace. Starší než první hvězdné stezky. Možná dokonce starší než samotná Galaktická rada. Po několikaměsíční cestě dorazila expedice k osamělému světu. Planeta byla mrtvá. Neměla oceány. Neměla atmosféru. Na jejím povrchu nestály žádné budovy. Jen jediná hora. Dokonale hladká. Jako by nebyla vytvořena přírodou. V jejím nitru objevili síň. Nebyla vytesaná. Vznikla z jediného kusu neznámého materiálu. Její stěny jemně zářily. Neexistoval zde žádný zdroj energie. Přesto světlo nikdy nezesláblo. Uprostřed sálu stál podstavec. A na něm… Koruna. Nebyla ze zlata. Ani z kovu. Připomínala spleť světelných vláken, která se neustále měnila. Jako by byla živá. Nikdo se jí neodvážil dotknout. Přístroje nedokázaly určit její stáří. Ani složení. Ani původ. Jediné, co zaznamenaly, byla zvláštní rezonance. Stejná, jakou vydával Tok. Po dlouhém váhání přistoupil nejstarší člen výpravy. Nebyl vládcem. Nebyl vojákem. Celý život zasvětil studiu dějin. Natáhl ruku. Když se jeho prsty dotkly Koruny… čas se pro něj zastavil. Ostatní viděli jen několik vteřin ticha. On však prožil celý život. Viděl zrození prvních hvězd.
Pád říší, které dosud ani nevznikly. Děti smějící se na planetách, jejichž slunce se teprve narodí. Viděl budoucnosti. Viděl minulosti. Viděl možnosti. Když otevřel oči, poklekl. Ne únavou. Úctou. Pronesl jedinou větu. „Moc není odměnou. Je zkouškou.“ Pak Korunu položil zpět na podstavec. A už se jí nikdy nedotkl. Výprava se vrátila. Zpráva o nálezu se rozšířila galaxií. Někteří navrhovali, aby byla Koruna uložena v Síni hlasů. Jiní tvrdili, že musí být ukryta. Další věřili, že ji má zkoumat každý. Rozpravy trvaly celé roky. Poprvé se však nestřetávaly názory. Střetávala se… touha. Avirak dorazila na opuštěnou planetu až dlouho po odletu expedice. Vešla do prázdného sálu. Podstavec byl stále na svém místě. Koruna také. Nikdo si jí nevšiml. Nepotřebovala světlo. Nepotřebovala dveře. Přistoupila ke Koruně. Nedotkla se jí. Jen sklonila hlavu. Po dlouhé chvíli tiše pronesla: „Vy jste tu byli přede mnou…“ Byla to první věta, kterou Avirak vyslovila, aniž by ji někdo slyšel. Poprvé připustila možnost, že artefakty nejsou výtvorem žádné známé civilizace. Možná… jsou dědictvím těch, jejichž jména se ztratila ještě před vznikem nejstarších kronik. Když odcházela, Koruna se na okamžik rozzářila. Jen nepatrně. Jako by Strážkyni poznala. A nebo… jako by na ni čekala. Pokračování: