Kapitola XI Stavitel bran Po první válce se galaxie rozdělila

Některé světy budovaly flotily. Jiné posilovaly obranu. Další se uzavřely před okolním vesmírem. Jen hrstka bytostí dál věřila, že budoucnost neleží ve zbraních. Ale v cestách. Na planetě Elyr, jejíž pevniny pokrývaly nekonečné krystalické lesy, žil inženýr jménem Soren Vael. Nebyl voják. Nebyl politik. Nebyl ani učenec slavný svými teoriemi. Byl stavitel. Od dětství věřil jediné myšlence. Každá vzdálenost existuje proto, aby byla jednou překonána. Soren celý život studoval Tok. Nezajímal ho jako filozofie. Viděl v něm cestu. Proud, který spojuje všechny hvězdy. Věřil, že pokud mu lidé porozumí, nebude už třeba cestovat celé roky mezi soustavami. Jednoho dne bude možné projít... a ocitnout se jinde. Když svůj návrh předložil Galaktické radě, mnozí se usmívali. „To je nemožné.“ „Prostor nelze přeložit.“ „Hvězdy jsou příliš daleko.“ Soren se nehádal.

Jen dál počítal. Trvalo mu čtyřicet sedm let. Během té doby přišel o přátele. O rodinu. O podporu většiny učenců. Mnozí jej považovali za snílka. Jiní za blázna. Jen Avirak jej občas z dálky pozorovala. Nikdy mu neporadila. Nikdy jej nevedla. Jen jednou, když seděl sám pod noční oblohou, se kolem něj zvedl nepatrný závan větru. Soren vzhlédl. Nikdo tam nebyl. Přesto jej napadlo řešení problému, který jej trápil celé roky. Nikdy se nedozvěděl, zda to byla náhoda. Avirak nikdy nepromluvila. Po dalších dvanácti letech byla stavba dokončena. Nevypadala jako stroj. Připomínala dva kamenné oblouky vysoké téměř kilometr. Mezi nimi nebylo nic. Jen prázdný prostor. Přítomní učenci zadržovali dech. Soren položil ruku na aktivační krystal. Tok se zachvěl. Prostor se zvlnil. A mezi oblouky se otevřela zářící hladina. Nebyla z vody. Nebyla ze světla. Byla... cestou. Na druhé straně čekala druhá brána. Vzdálená téměř sedm světelných let. Mladá průzkumnice jménem Ena udělala jediný krok. Zmizela. Všichni ztuhli. Po několika vteřinách se z druhé brány ozval její hlas. „Jsem tady.“ V Síni nastalo ticho. Pak se ozval potlesk. Ne bouřlivý. Tichý. Plný úcty. Protože všichni věděli, že právě byli svědky okamžiku, který rozdělí dějiny na před a po. Brány změnily galaxii.

Obchod, který trval měsíce, se odehrával během minut. Lékaři dorazili na vzdálené světy včas. Rodiny rozdělené hvězdami se mohly znovu obejmout. Poznání proudilo rychleji než kdykoliv předtím. Galaxie se zmenšila. Avirak však při pohledu na první Bránu necítila jen radost. Věděla, že každá cesta funguje v obou směrech. Kudy mohou přijít přátelé... tudy jednou mohou přijít i nepřátelé. Ve své kronice zapsala: „Každý most spojuje dva břehy. Nikdy si nevybírá, kdo po něm přejde.“ Když Soren Vael zestárl, navštívila jej Avirak. Tentokrát poprvé promluvila. „Co sis přál, když jsi stavěl první Bránu?“ Starý stavitel se usmál. „Aby žádné dítě nemuselo vyrůstat tak daleko od svých přátel, jak jsem vyrůstal já.“ Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla: „Pak jsi splnil víc, než sis kdy dokázal představit.“ Soren zemřel ještě té noci. Jeho jméno se stalo legendou. Ale na jeho náhrobku nebylo napsáno vynálezce Bran. Byla tam jediná věta. „Postavil cestu tam, kde ostatní viděli jen vzdálenost.“ Tak vznikla první Hvězdná brána. A spolu s ní začala nová éra vesmíru. Éra, která přinese nebývalý rozkvět… i války, jejichž rozsah si zatím nikdo nedokáže představit.