Kapitola X Poslední kronikář Existuje staré přísloví, které se dochovalo jen v několika zlomcích nejstarších kronik
„Říše neumírají ve chvíli, kdy padnou jejich města. Umírají ve chvíli, kdy se zapomene jejich příběh.“
Na okraji známého vesmíru obíhala kolem bledé hvězdy planeta Lyris. Nebyla bohatá. Nevlastnila velké flotily. Netěžila vzácné krystaly. Přesto ji znala každá civilizace. Nacházela se zde totiž největší archiv tehdejší galaxie. Říkalo se mu... Dům vzpomínek. Nebyla to pevnost. Její zdi nebyly vysoké. Neměla obranné štíty. Jedinou ochranou byly tisíce let budované úcty. Všechny civilizace přísahaly, že se tohoto místa nikdy nedotknou. Protože kdo zničí vlastní minulost... ten ztratí i budoucnost. V Domě vzpomínek žil starý kronikář. Jmenoval se Eron. Nikdy nevelel armádě. Nikdy nerozhodoval o zákonech. Jeho život byl prostý. Naslouchal. Psal. Uchovával. Věřil, že největší mocí není změnit dějiny. Ale uchovat je pravdivé. Jednoho večera dorazil posel. Přinesl zprávu z Galaktické rady. Na několika světech byly archivy uzavřeny. Jiné začaly přepisovat vlastní minulost. Porážky mizely z kronik. Chyby byly zapomenuty. Vítězové psali nové dějiny.
Eron dlouho mlčel. Pak otevřel nejstarší svazek Domu vzpomínek. Na první stránce stálo: „Paměť je poslední obrana proti opakování vlastních chyb.“ Starý kronikář zavřel knihu. Poprvé po mnoha stoletích opustil svůj archiv. Avirak jej sledovala. Ne proto, že by byl mocný. Ale protože věděla, že právě takoví lidé mění dějiny. Ne mečem. Ne flotilou. Pravdou. Eron navštívil desítky světů. Všude nacházel totéž. Někde se z bitvy stalo slavné vítězství. Jinde byla stejná bitva označena za zradu. Každá civilizace začala minulost vyprávět jinak. Pravda se pomalu drolila. Po návratu na Lyris svolal své učedníky. Bylo jich dvanáct. Každému předal jedinou knihu. Neobsahovala dějiny. Obsahovala pravidla. „Nikdy nepište to, co si přeje vládce.“ „Pište to, co se skutečně stalo.“ „I kdyby vás to mělo stát život.“ Jedna z učednic se zeptala: „Mistře... co když jednou nikdo nebude věřit pravdě?“ Eron se usmál. Byl to unavený úsměv člověka, který zažil mnoho věků. „Pak ji stejně musíme zapsat.“ „Protože pravda není důležitá proto, že jí lidé věří.“ „Je důležitá proto, že existuje.“ Tej noci se Avirak poprvé ukázala kronikáři. Nevystoupila ze světla. Neobjevila se jako zázrak. Prostě si sedla vedle něj na kamennou lavičku před archivem. Dlouho mlčeli. Nakonec Eron tiše řekl: „Ty jsi Strážkyně.“ Avirak přikývla. „A ty jsi ten, kdo střeží naši paměť,“ odpověděla. Byla to první skutečná rozmluva Avirak s bytostí, která po ní nic nechtěla. Neprosila o moc.
Nehledala odpovědi. Jen chtěla, aby budoucnost nezapomněla na minulost. Když se ráno učedníci probudili, našli Erona pokojně sedět na lavičce. V rukou držel prázdnou knihu. Na první stránce byla jediná věta. „Dokud někdo vypráví pravdivý příběh, žádná civilizace zcela nezanikla.“ Nikdo nikdy nezjistil, kdo tuto větu napsal. Jen Avirak při odchodu pohlédla na Dům vzpomínek a poprvé po mnoha tisíciletích pocítila naději.
Protože pochopila něco důležitého. Říše mohou padnout. Artefakty mohou být ztraceny. Hvězdy mohou zhasnout. Ale dokud existuje někdo, kdo uchová pravdu... vesmír má šanci začít znovu.