Kapitola IX Továrny na válku Po bitvě o Korunu se hvězdy znovu uklidnily
Flotily se vrátily do svých přístavů. Diplomaté obnovili rozhovory. Obchod pokračoval. Na první pohled se zdálo, že se galaxie uzdravuje. Jenže pod povrchem rostlo něco jiného. Nedůvěra. Na planetách, kde dříve vznikaly univerzity, začaly vyrůstat nové stavby. Jejich zdi byly silnější. Jejich okna menší. Jejich chodby střežily ozbrojené hlídky. Byly to první vojenské výzkumné komplexy. Jejich cílem nebylo ničit. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby je zničil někdo jiný. Tak to alespoň tvrdili jejich stavitelé. Na Kareshi přestaly děti navštěvovat hvězdárny. Místo map hvězd se učily rozpoznávat siluety válečných lodí. Na Elyonu vznikly první obranné štíty kolem měst. Na Syriatu byly továrny přestavěny z výroby výzkumných sond na výrobu obranných dronů. Nikdo se necítil jako útočník. Každý se považoval za obránce. Avirak putovala mezi světy. Na jedné planetě viděla děti stavět modely lodí. Před několika generacemi to byly průzkumné koráby. Dnes měly na bocích dělové věže. Na jiné planetě navštívila školu. Učitel vyprávěl o bitvě u Koruny. Ne jako o tragédii. Ale jako o důkazu, že je třeba být silnější než ostatní. Avirak odešla dříve, než hodina skončila. Ve svých záznamech napsala:
„Největší vítězství války není dobyté území. Je to okamžik, kdy začne měnit děti, které ji nikdy nezažily.“
Mezitím Kael Ardan zestárl. Jeho vlasy zešedly. Jeho ruce se třásly. Ale jeho mysl byla stále jasná. Jednoho večera vystoupil na střechu své observatoře. Vedle něj stála jeho nejmladší žákyně. „Mistře,“ zeptala se, „splnilo se to, čeho jste se obával?“ Kael dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou. „Ne.“ Dívka překvapeně vzhlédla. „Teprve to začíná.“ Podíval se k obloze. „Bál jsem se nepřítele.“ „Místo toho jsme se začali měnit sami.“ Té noci zemřel. Klidně. Ve spánku. Na stole vedle jeho lůžka ležel poslední rukopis. Nebyl dokončen. Obsahoval jedinou větu. „Největším nepřítelem civilizace není ten, kdo na ni zaútočí. Je to okamžik, kdy ze strachu
přestane být sama
sebou.“
Po jeho smrti se z Kaela stala legenda. Jedni z něj udělali proroka. Druzí viníka. Jen Avirak si pamatovala skutečného Kaela. Byl to muž, který celý život chtěl zachránit budoucnost. Jen nikdy nenašel způsob, jak to udělat, aniž by přitom něco neztratil. A v tom byl podobný všem velkým myslitelům před ním. V hlubinách vesmíru se mezitím probudilo něco dalšího. Ne flotila. Ne říše. Ne artefakt. Byl to signál. Velmi slabý. Tak slabý, že jej zachytila jediná bytost. Avirak. Nebyl vyslán žádným známým jazykem. Nebyl tvořen čísly. Ani světlem. Přesto jeho význam pochopila.
Nebyla to zpráva. Byla to otázka. „Jste připraveni?“ Avirak dlouho hleděla do tmy mezi galaxiemi. Poprvé od svého zrození... neodpověděla.