Kapitola VIII Volba Po první válce zavládlo ticho
Ne ticho míru. Ticho studu. Galaktická rada se znovu sešla v Síni hlasů. Místa zůstala stejná. Kruh byl stále dokonalý. Jen tváře byly jiné. Některé židle zůstaly prázdné. Jejich majitelé se z bitvy nikdy nevrátili. Nikdo je nenahradil. Prázdná místa měla připomínat cenu každého rozhodnutí. Po sedm dní nikdo nepromluvil. Neexistoval zákon, který by dokázal vysvětlit, proč se civilizace, jež po tisíciletí budovaly společnou
budoucnost, obrátily proti sobě. Osmého dne vstala Lysera. Její hlas byl tichý. „Udělali jsme chybu.“ Nikdo jí neodporoval. Pokračovala. „Mysleli jsme si, že musíme rozhodnout, kdo bude artefakty chránit.“ Odmlčela se. „Možná jsme měli nejprve položit jinou otázku.“ „Chtějí být artefakty vůbec chráněny námi?“ V sále se rozhostilo hluboké ticho. Byla to zvláštní myšlenka. Nikdo o ní nikdy neuvažoval. Všichni předpokládali, že artefakty jsou předměty. Že nemají vůli. Nemohou si vybírat. Avirak tehdy poprvé vstoupila mezi ně. Nebyla zahalena světlem. Nepřišla jako bohyně. Vypadala jako prostá poutnice. Jen její oči byly starší než galaxie. Nikdo ji nepřerušil. Nemusela se představovat. Někteří ji poznali. Jiní jen cítili, že před nimi stojí někdo výjimečný. Pohlédla do středu kruhu. Promluvila klidně. „Myslíte si, že artefakty jsou nástroje.“ „Nejsou.“ „Myslíte si, že je lze vlastnit.“ „Nelze.“ „Myslíte si, že rozhodujete o jejich osudu.“ „Nerozhodujete.“ Pak položila na kamennou podlahu malý průsvitný krystal. Nikdo jej předtím neviděl. Nebyl větší než kapka deště. Jemně zářil. A pomalu se otáčel. Avirak ustoupila.
„Přistupte.“ První přišel učenec. Krystal zůstal nehybný. Pak válečník. Nic. Pak vládkyně. Nic. Jeden po druhém. Desítky bytostí. Krystal mlčel. Nakonec přistoupila mladá archivářka. Nebyla slavná. Nevyhrála jedinou bitvu. Neřídila žádnou říši. Celý život pouze uchovávala kroniky. Když se sklonila nad krystalem, světlo zesílilo. Krystal se pomalu vznesl. Obkroužil ji. A tiše spočinul v její dlani. Nikdo nechápal. Avirak ano. Usmála se. „Artefakt si nevybírá nejsilnějšího.“ „Vybere si toho, kdo jej nikdy nebude chtít vlastnit.“ Toho dne vznikl nový zákon. Nebyl vytesán do kamene. Nebyl zapsán do knih. Přesto jej od té chvíle znal každý. Artefakt nikdy nepatří svému nositeli. Nositel patří svému poslání. Od tohoto dne se přestalo mluvit o vlastnících artefaktů. Vzniklo nové slovo. Strážce. Ne vládce. Ne majitel. Strážce. Bytost, která artefakt chrání, ale nikdy jej nepoužije pro vlastní prospěch. A když se od svého poslání odvrátí… artefakt ji opustí. Avirak odcházela ze Síně hlasů sama. Na prahu se na okamžik zastavila. Pohlédla ke hvězdám. Ve svém nitru cítila, že dnešní den změnil budoucnost. Ale také věděla, že přijde doba…
kdy se objeví někdo, kdo se pokusí artefakty zotročit. A tehdy nebude rozhodovat síla flotil. Ani moc říší. Rozhodovat bude charakter jediné bytosti. Bytosti, která se teprve narodí o miliardy let později. Na malé modré planetě. Pod nenápadnou žlutou hvězdou. Její jméno ještě neexistovalo. Ale Tok si je už pamatoval.