Kapitola XIV Sedm pečetí Zpráva o experimentu Horizont se rozšířila galaxií rychleji než jakákoli jiná událost

Některé světy ji označily za největší vědecký úspěch své doby. Jiné ji považovaly za varování. Galaktická rada svolala mimořádné zasedání. Do Síně hlasů dorazili zástupci všech známých civilizací. Nikdo tentokrát nehovořil o obchodu. Ani o nových Bránách. Ve středu sálu ležel jediný předmět. Krystal nalezený u experimentální Brány. Po mnoho dní jej zkoumali nejlepší odborníci. Nešlo jej rozříznout. Roztavit. Ani poškodit. Nevydával energii. Přesto kolem něj přístroje pracovaly nepřesně. Jako by jeho přítomnost měnila samotné zákony prostoru. Nakonec byl požádán nejstarší žijící Kronikář. Jmenoval se Nemor. Byl nástupcem Erona. Jeho vlasy měly barvu stříbra. Jeho hlas byl tichý. Přesto když promluvil, celý sál zmlkl. Položil ruku na krystal. Zavřel oči. A po dlouhé chvíli řekl: „To nejsou písmena.“ „Jsou to pečeti.“ Nikdo nerozuměl. Nemor pokračoval. „Každý znak není slovo.“ „Je to zákaz.“ Na kamennou podlahu zakreslil sedm kruhů. Do každého vepsal jeden symbol. „Nevíme, kdo je vytvořil.“ „Nevíme, kdy vznikly.“ „Ale víme, co znamenají.“ První pečeť. Neotevírej cestu, jejíž konec neznáš. Druhá pečeť. Nevyužívej poznání, kterému nerozumíš. Třetí pečeť. Nikdy nespojuj moc s pýchou. Čtvrtá pečeť. Nevěř, že jsi poslední, kdo se dívá ke hvězdám. Pátá pečeť. Každá volba má cenu. Šestá pečeť. Rovnováha je křehčí než život. Pak se zastavil. Na sedmý znak hleděl velmi dlouho. Nakonec zavrtěl hlavou.

„Tomuto nerozumím.“ V sále zavládlo napětí. Avirak věděla. Poznala význam sedmého znaku. Ale nepromluvila. Pravidla jí nedovolovala předat pravdu, kterou si civilizace ještě nezasloužily poznat. Ve své kronice pouze zapsala: „Poslední pečeť chrání tajemství, které nelze vyslovit. Lze je pouze pochopit.“ Galaktická rada přijala rozhodnutí. Všechny experimenty s neznámými Branami budou zastaveny. Krystal bude uložen do nejhlubšího archivu Domu vzpomínek. Přístup k němu získají pouze Strážci artefaktů a Kronikáři. Většina civilizací souhlasila. Ne všechny. Na okraji sálu stála malá skupina vyslanců. Mlčeli. Nevznesli jedinou námitku. Jen se dívali na krystal. A v jejich očích byla stejná touha, jakou Avirak spatřila už před dávnými věky. Touha poznat za každou cenu. Věděla, že právě zde se rodí nová hrozba. Ne armáda. Ne impérium. Myšlenka. A myšlenky bývají trvalejší než říše. Když se shromáždění rozešlo, Avirak zůstala v prázdném sále. Pohlédla na sedmý znak. Na okamžik se rozzářil. Pak zhasl. Strážkyně tiše zašeptala: „Ještě ne...“ A poprvé po miliardách let měla pocit, že i samotný Zdroj čeká. Na někoho. Na dobu. Na rozhodnutí, které teprve přijde.