Kapitola XV Pád hvězd Po přijetí Sedmi pečetí zavládlo v galaxii zvláštní ticho
Nebyl to mír. Byl to klid před bouří. Na hlavních hvězdných stezkách se stále obchodovalo. Děti se učily ve školách. Brány spojovaly vzdálené světy. Ale pod povrchem rostlo napětí. Každý věděl, že některé otázky byly pouze odloženy. Nikoli zodpovězeny. Na odlehlých planetách začaly mizet výzkumné stanice. Nezůstaly po nich trosky. Ani nouzové signály. Jen prázdné orbitální dráhy. Nejprve jedna. Pak druhá. Nakonec desítky. Galaktická rada vysílala průzkumné lodě. Vrátily se jen některé. A ty, které se vrátily, přivezly stejnou zprávu. „Nenašli jsme nic.“ To „nic“ bylo děsivější než jakýkoliv nepřítel. Protože vesmír nikdy nebyl prázdný. Každá událost zanechávala stopu. Každý výbuch trosky. Každý život vzpomínku v Toku. Tentokrát... nezůstalo nic. Avirak navštívila první zmizelý svět. Město stálo na svém místě. Domy byly neporušené. Brány otevřené. Na stolech leželo jídlo. V zahradách kvetly květiny. Jen obyvatelé zmizeli. Všichni. Beze stopy. Jakoby nikdy neexistovali. Poprvé vešla do města se skloněnou hlavou. Dotkla se kamenné dlažby. Naslouchala Toku. Ale ani Tok si nepamatoval, co se zde stalo. To bylo nemožné. A přesto... pravdivé. Ve středu města našla jedinou věc. Malou kamennou desku. Na ní bylo vytesáno sedm znaků. Šest znala. Sedmý byl rozlomený. Avirak přejela prsty po prasklině.
Na okamžik se jí před očima objevil obraz. Ne tvář. Ne místo. Jen stín. Vysoký. Nepohyblivý. A za ním... nekonečné ticho. Pak obraz zmizel. Po návratu svolala Strážce artefaktů. Poprvé od jejich vzniku se sešli všichni. Bylo jich sedm. Každý nesl jiný artefakt. Korunu Prvních. Knihu Paměti. Krystal života. Meč Singularity. Sféru Osudu. Pečeť Nicoty. A Klíč Bran. Když se artefakty ocitly vedle sebe... všechny se rozzářily. Nikdo se jich nedotýkal. Přesto mezi nimi proudilo světlo. Kniha Paměti se sama otevřela. Stránky se začaly obracet. Nikdo do ní nepsal. Přesto se na poslední straně objevila nová věta. „První věk se chýlí ke konci.“ Pod ní se pomalu objevilo další slovo. Připravte se. Pak se kniha zavřela. Nikdo v sále nepromluvil. Ani Strážci. Ani Kronikáři. Ani Avirak. Všichni pochopili, že dějiny vstoupily do nové etapy. Nešlo už o spory mezi civilizacemi. Nešlo ani o artefakty. Šlo o samotné přežití všeho, co během milionů let vybudovali. Avirak se té noci vydala sama k nejstarší Bráně. Postavila se před její světelný oblouk. Poprvé od jejího vytvoření Brána nevedla na žádný známý svět. Na její hladině se objevilo jediné slovo.
PAMATUJ. Pak světlo pohaslo. Brána se uzavřela. A už ji nikdy nikdo nedokázal znovu otevřít. Ve své osobní kronice Avirak napsala poslední zápis této éry: „Civilizace neumírají tehdy, když padnou jejich města. Umírají tehdy, když zapomenou, proč byly kdysi
velké.“
A nad galaxií se začaly stahovat stíny. Stíny, které jednou pohltí celé říše. A z jejich popela se o miliardy let později zrodí nový druh. Nenápadný. Nedokonalý. Odvážný. Člověk.