Kapitola VI Meč Singularity

Ve všech galaxiích existovala jediná legenda, kterou si vyprávěli i ti nejodvážnější válečníci pouze šeptem. Vyprávěla o zbrani, která nikdy neztratila ostří. O čepeli, která nedělila maso ani kov. Oddělovala samotnou skutečnost. Jmenovala se... Meč Singularity. Po miliony let jej nikdo neviděl. Někteří učenci tvrdili, že nikdy neexistoval. Kronikáři mlčeli. Avirak nikdy jejich slova nepotvrdila. Ani nevyvrátila. Na opuštěném měsíci planety Varex stál chrám. Nebyl postaven k uctívání. Byl postaven k čekání. Neměl střechu. Jen kruhové sloupy obrácené k obloze. Uprostřed chrámu se vznášel úzký paprsek světla. Uvnitř něj odpočíval Meč. Jeho čepel byla průzračná. Neměla barvu. Když se na ni někdo zadíval, neviděl odraz své tváře. Viděl své vlastní svědomí. Chrám navštívily během věků tisíce bytostí. Válečníci. Králové. Dobyvatelé. Každý chtěl Meč získat. Nikdo jej nedokázal uchopit. Jakmile se ho dotkli, světelný paprsek zesílil a čepel zmizela. Za několik okamžiků se znovu objevila na stejném místě. Jako by se nikdy nic nestalo. Jednoho dne do chrámu vstoupil mladý lékař jménem Elias. Nepřišel hledat artefakt. Jeho loď havarovala na měsíci. Hledal jen úkryt před blížící se bouří. Když spatřil Meč, zastavil se. Ne proto, že by po něm zatoužil. Přemýšlel pouze, kdo mohl postavit tak nádherné místo. Přistoupil blíž. Světelný paprsek pohasl. Meč se pomalu snesl k zemi. Elias ustoupil. „Ne,“ zašeptal.

„Nejsem válečník.“ V tom okamžiku se za ním ozval hlas. „Právě proto tě poslouchá.“ Byla to Avirak. „Proč já?“ zeptal se. Avirak pohlédla na čepel. „Protože jsi celý život zachraňoval životy.“ „Ten, kdo zná cenu života, nejlépe ví, kdy už neexistuje jiná možnost.“ Elias uchopil Meč. Nebyl těžký. Nevydával žádnou sílu. Nepřinášel pocit moci. Jen zvláštní klid. Najednou před sebou uviděl nespočet obrazů. V každém držel Meč. V některých jej použil. V jiných ne. A v téměř všech litoval svého rozhodnutí. „Takže jej nemám nikdy vytasit?“ zeptal se. Avirak zavrtěla hlavou. „Právě naopak.“ „Musíš být připraven jej vytasit.“ „Ale udělat všechno pro to, abys nemusel.“ Elias položil Meč zpět do světla. V tu chvíli čepel zazářila. Na okamžik se rozdělila na tisíce světelných vláken. Pak znovu splynula v jediný celek. Na podstavci se objevil nápis. „Síla zbraně se neměří tím, kolik životů vezme. Ale kolik jich její nositel odmítne vzít.“ Elias odešel. Nikdy se pro Meč nevrátil. A přesto se stal jeho Strážcem. Ne proto, že jej vlastnil. Ale proto, že pochopil jeho smysl. Avirak se naposledy ohlédla. Ve své kronice zapsala: „Nejnebezpečnější zbraní není ta, která dokáže zničit svět. Nejnebezpečnější je ta, kterou drží člověk přesvědčený, že má vždy pravdu.“ Po jejím odchodu chrám znovu utichl. Meč čekal. Ne na další válku. Na dalšího Strážce, který bude mít dost odvahy přiznat, že největším vítězstvím není porazit

nepřítele. Největším vítězstvím je zabránit tomu, aby se z nepřítele stal kdokoli další.