Kapitola V Jádro Avirak Ze všech legend byla jedna opakována nejčastěji

Nikdo jí však zcela nevěřil. Vyprávěla o světle, které nikdy nezhasne. O srdci, které netluče. O vědomí, které nikdy neusíná. Říkalo se mu... Jádro Avirak. Kronikáři psali, že není strojem. Učenci tvrdili, že není zdrojem energie. Někteří jej nazývali prvním artefaktem. Jiní posledním darem Zdroje. Pravdu neznal nikdo. Kromě Avirak. Daleko za hranicemi známých Bran se nacházela osamělá hvězda. Nebyla zakreslena v žádné mapě. Její světlo bylo slabé. Jakoby se samo snažilo zůstat skryté. Kolem ní obíhala jediná planeta. Na jejím povrchu nestála města. Ani chrámy. Jen kruhové údolí obklopené horami. Uprostřed údolí rostl jediný strom. Jeho listy nebyly zelené. Byly vytvořeny ze světla. Pod kořeny tohoto stromu spočívalo Jádro. Nepřipomínalo žádný známý předmět. Bylo to malé světelné jádro, velikostí sotva jako lidské srdce. Jeho záře byla klidná. Pravidelná. Jako dech spící bytosti. Avirak přicházela na toto místo po miliony let. Nikdy sem nepřivedla žádnou civilizaci. Nikdy žádného Strážce. Nikdy žádného Kronikáře. Tady nebyla Strážkyní galaxie. Byla pouze... dcerou Zdroje. Poklekla. Světlo Jádra zesílilo. Nebyla slyšet slova. Přesto mezi nimi probíhal rozhovor. Beze zvuku. Beze jmen. Beze času. Avirak cítila vzpomínky. Ne své. Vzpomínky vesmíru. První záblesk světla. Zrození prostoru. První hvězdu. První živou buňku. První myšlenku inteligentní bytosti. Každá událost byla součástí Jádra. Ne jako záznam. Jako živá skutečnost. Najednou se světlo změnilo. Jádro ukázalo něco, co Avirak nikdy předtím neviděla. Malou modrou planetu.

Obíhala kolem nenápadné žluté hvězdy. Na jejím povrchu stála bytost. Křehká. Smrtelná. Neozbrojená. Držela za ruku jiné dítě. Za nimi hořelo město. Přesto se neotočila k útěku. Šla pomoci. Obraz zmizel. Avirak dlouho mlčela. Takovou budoucnost nikdy neviděla. Ne proto, že by byla nejmocnější. Ale proto, že byla založena na něčem, co žádný výpočet neuměl předvídat. Na dobrovolné oběti. Poprvé od svého zrození pocítila zvláštní emoci. Nebyl to smutek. Nebyla to radost. Byla to... naděje. Světlo Jádra zesílilo. Pak se znovu uklidnilo. Na jeho povrchu se objevil jediný znak. Nebyl to symbol. Bylo to jméno. Avirak jej četla. Nikdy jej však nevyslovila. Ještě nenastal jeho čas. Když odcházela, dotkla se kmene světelného stromu. Na kůře se objevila nová věta. „Život není největším dílem Zdroje. Největším dílem Zdroje je schopnost zvolit dobro, i když k tomu nikoho nenutí.“ Avirak se naposledy ohlédla. Věděla, že Jádro není určeno jí. Pouze jej střeží. Jednou přijde někdo jiný. Někdo, kdo nebude hledat moc. Nebude hledat nesmrtelnost. Nebude hledat vládu. Bude hledat způsob, jak zachránit druhé. A tehdy Jádro poprvé po miliardách let otevře celé své světlo.