Kapitola IV Pečeť Nicoty Ze všech artefaktů se o jednom mluvilo jen šeptem

Nebyl vystaven v chrámech. Nebyl zakreslen do hvězdných map. Kronikáři jeho jméno zapisovali pouze do tajných svazků. Říkali mu... Pečeť Nicoty. Nikdo nevěděl, kdo ji vytvořil. Někteří tvrdili, že vznikla při zrození prvních hvězd. Jiní věřili, že byla vytvořena ve chvíli, kdy Zdroj poprvé poznal, že každé stvoření jednou musí skončit. Avirak nikdy žádnou z těchto teorií nepotvrdila. Pečeť nebyla velká. Byla to kruhová deska z černého materiálu, který nepohlcoval světlo. Naopak. Zdálo se, že světlo kolem ní ztrácí odvahu zářit. Její povrch byl dokonale hladký. Jen uprostřed se nacházel jediný znak. Sedmý symbol. Ten, jehož význam znala pouze Avirak. Po miliony let zůstávala ukrytá. Nikdo ji nehledal.

Protože téměř nikdo nevěřil, že skutečně existuje. Pak ji našli. Náhodou. Výzkumná loď Auris mapovala trosky dávné hvězdné stanice. Posádka očekávala, že nalezne staré databanky nebo zbytky technologie. Místo toho objevila malou komnatu. Uprostřed ležela Pečeť. Nikdo z přítomných necítil strach. Jen zvláštní klid. A to bylo nejnebezpečnější. Velitel expedice natáhl ruku. Ne proto, aby Pečeť použil. Jen ji chtěl přemístit do bezpečí. V okamžiku, kdy se jí dotkl... zmizela celá místnost. Neexplodovala. Nerozpadla se. Prostě přestala existovat. Na jejím místě zůstala dokonale hladká prázdnota. Bez prachu. Bez trosek. Bez jediné stopy. Avirak dorazila během několika okamžiků. Pohlédla na prázdné místo. Pak zavřela oči. Naslouchala Toku. Ani tentokrát nenašla žádnou stopu. Nebyla zničena místnost. Byla odstraněna z dějin. Jako by nikdy nevznikla. Poprvé po miliardách let vyslovila slova, která zněla téměř jako modlitba. „Každá síla musí mít svou hranici.“ Pak položila ruku nad prázdný prostor. Pečeť se znovu objevila. Klidně. Tiše. Jako by se nic nestalo. Neutekla. Neútočila. Pouze vykonala to, k čemu byla určena. Avirak pochopila její skutečný smysl. Pečeť nebyla zbraní. Byla posledním prostředkem ochrany. Existovaly věci, které nebylo možné zničit.

Nebylo možné je uvěznit. Nebylo možné je přesvědčit. Pro takové případy vznikla Pečeť. Nezabíjela. Uzavírala. Navždy. Když dorazili Strážci artefaktů, chtěli Pečeť odnést. Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Proč?“ zeptali se. „Protože nikdo ji nesmí vlastnit.“ „Ani my?“ „Právě vy především.“ Po dlouhém mlčení pokračovala. „Artefakty dávají naději.“ „Tento artefakt dává konec.“ „A nikdo nesmí rozhodovat o konci lehkomyslně.“ Společně vytvořili místo, které se později stalo legendou. Nebyl to chrám. Nebyla to pevnost. Byla to Komnata ticha. Její poloha nebyla zaznamenána na žádné mapě. Znala ji pouze Avirak. A ani ona ji nikdy nikomu neprozradila. Než odešla, zapsala do své kroniky poslední větu. „Největší moc nespočívá v tom, že můžeš něco ukončit. Největší moc spočívá v tom, že se rozhodneš to nikdy neudělat.“