Kapitola III Sféra Osudu Na severním okraji galaxie se nacházela planeta, která nepatřila žádné říši

Jmenovala se Oris. Nebyla pustá. Nebyla ani živá. Zdálo se, jako by celý její povrch tvořil jediný průhledný krystal. Ve dne zářila světlem své hvězdy. V noci odrážela světlo milionů dalších. Kdo se na ni podíval z oběžné dráhy, měl pocit, že hledí do oka samotného vesmíru. Na Oris neexistovala města. Ani přístavy. Jen kruhové údolí. Uprostřed něj stál podstavec. A na něm spočívala dokonale hladká koule. Nebyla větší než lidská hlava. Přesto se zdálo, že v jejím nitru víří celé galaxie. Byla to... Sféra Osudu. Po celé věky ji nikdo nedokázal probudit. Mnozí se o to pokusili. Císaři. Učenci. Dobyvatelé. Proroci. Sféra zůstávala nehybná. Jakoby spala. Jednoho dne na Oris přiletěla mladá pilotka Nira. Nebyla slavná. Nehledala artefakty. Její loď poškodila bouře temné energie a ona nouzově přistála na neznámé planetě. O Sfére nikdy neslyšela. Neměla ponětí, kde se ocitla. Když vstoupila do údolí, spatřila podivnou kouli. Nechtěla ji vzít. Jen se přesvědčit, zda nejde o vysílač. Natáhla ruku. Ještě se jí ani nedotkla. A Sféra se rozzářila.

Celé údolí zalilo stříbrné světlo. Nira zavřela oči. Najednou stála na místě, které nikdy neviděla. Nad ní hořela obloha. Pod ní leželo město v troskách. Ve vzduchu se vznášely stovky lodí. Jedna z nich nesla znak, který nepoznávala. Pak spatřila samu sebe. Byla starší. Na tváři měla jizvu. V náručí držela malé dítě. A před ní stála Avirak. „Tohle je moje budoucnost?“ zašeptala. Avirak se na ni podívala. „Tohle je jedna z možností.“ Obraz se změnil. Nira zemřela. Pak žila. Pak nikdy neopustila svou rodnou planetu. Pak se stala velitelkou flotily. Pak obyčejnou učitelkou. Desítky. Stovky. Tisíce životů. Všechny byly její. A přesto žádný nebyl jistý. Světlo pohaslo. Nira zůstala stát sama. Před ní opět spočívala tichá Sféra. Vedle ní stála skutečná Avirak. „Který z těch životů je pravdivý?“ zeptala se Nira. Avirak odpověděla: „Všechny.“ „A žádný.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Budoucnost není napsaná.“ „Je utkána z rozhodnutí.“ „Každé tvé slovo.“ „Každý čin.“ „Každá pomoc i každé odmítnutí.“ „Mění cestu, po které kráčíš.“ Nira dlouho mlčela. Pak položila otázku, kterou si před ní položilo mnoho jiných.

„K čemu je tedy Sféra, když mi neukáže pravdu?“ Avirak se usmála. „Protože pravdu o budoucnosti nikdo znát nesmí.“ „Sféra neukazuje osud.“ „Ukazuje odpovědnost.“ Nira odešla. Nikomu neřekla, co viděla. Pochopila, že kdyby lidé znali jedinou jistou budoucnost, přestali by se rozhodovat. A bez rozhodnutí... by přestal existovat život, jak jej zamýšlel Zdroj. Ve své kronice Avirak zapsala: „Budoucnost není dar. Je to prostor, který vytváří každé naše rozhodnutí.“ Když Nira odletěla, Sféra se znovu ponořila do ticha. Bude čekat další tisíciletí. Ne na nejsilnějšího. Ne na nejmoudřejšího. Ale na toho, kdo pochopí, že největší moc nespočívá ve znalosti budoucnosti. Největší moc spočívá v tom... že ji svou volbou může změnit.