Kapitola II Kniha Paměti Ve středu galaxie, daleko od obchodních cest i hranic mladých říší, obíhala kolem bílého

trpaslíka nepatrná planeta. Na mapách nesla jediné jméno. Nemos. Nebyla bohatá. Nebyla strategicky významná. Nikdo zde nehledal vzácné krystaly. Přesto na ni jednou za život putoval téměř každý Kronikář. Uprostřed kamenné pouště stála osamělá stavba. Neměla dveře. Neměla okna. Nebyla postavena z kamene. Ani z kovu. Vypadala, jako by vyrůstala přímo ze země. Říkalo se jí... Archiv ticha. Mladá kronikářka Selya sem dorazila po mnohaleté cestě. Byla poslední ze své školy. Její mistři zemřeli. Její knihovna lehla popelem během občanské války.

Zůstala jen ona. A jediná otázka. Existuje ještě Kniha Paměti? Vešla dovnitř. Neviděla police. Ani svitky. Jen kruhový sál. A uprostřed... na jednoduchém kamenném stole... ležela kniha. Nebyla velká. Její desky byly hladké. Bez názvu. Bez ozdob. Jen na hřbetu zářil nepatrný znak. Sedm paprsků vycházejících z jediného kruhu. Selya si klekla. Nevěděla proč. Nikdo ji to neučil. Bylo to přirozené. Opatrně otevřela první stránku. Byla prázdná. Druhá také. Třetí rovněž. Listovala dál. Stovky stran. Všechny prázdné. Rozplakala se. „Přišla jsem pozdě...“ zašeptala. V té chvíli dopadla na stránku jediná slza. A kniha se probudila. Písmo se nezačalo objevovat inkoustem. Vznikalo ze světla. Nejprve pomalu. Pak stále rychleji. Celé stránky se zaplňovaly příběhy. Města. Říše. Dávno mrtvé civilizace. Tváře lidí, kteří žili před miliony let. Selya nečetla. Prožívala. Viděla Erona.

Posledního kronikáře. Viděla Sorena Vaela stavět první Bránu. Viděla Kaela Ardana, jak zapisuje své poslední myšlenky. Viděla Lyseru při posledním zasedání Galaktické rady. A nakonec... zahlédla samotnou Avirak. Jak sedí sama mezi ruinami světa, který už nikdo nepamatuje. Poprvé spatřila Strážkyni ne jako legendu. Ale jako osamělou bytost. Když knihu zavřela, uplynulo několik hodin. Přesto měla pocit, že prožila celé dějiny galaxie. Na poslední stránce se objevila jediná věta. „Paměť není určena minulosti. Je určena budoucnosti.“ V tom okamžiku vstoupila do sálu Avirak. Nepřišla nečekaně. Jako by věděla, že ji Selya očekává. Obě dlouho mlčely. Pak kronikářka tiše řekla: „Takže všechno je pravda.“ Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ Selya překvapeně vzhlédla. „Tohle je jen část pravdy.“ „Proč mi kniha neukázala všechno?“ zeptala se. Avirak se usmála. „Protože nikdo neunese celou pravdu najednou.“ „Moudrost se nepředává jako dar.“ „Roste.“ „Stejně jako život.“ Selya knihu nezvedla. Nepokusila se ji odnést. Jen ji znovu zavřela. V tu chvíli pochopila, proč byla nazývána Strážkyní. Některé věci se nevlastní. Některým věcem se slouží. Když odcházela z Archivu ticha, otočila se. Stůl byl prázdný. Kniha zmizela. Jako by tam nikdy nebyla. Jen v její mysli zůstaly příběhy. A s nimi odpovědnost. Avirak se zadívala na oblohu. Věděla, že se probudil druhý artefakt.

A stejně jako první si nevybral nejsilnějšího. Vybral si člověka, který byl ochoten celý život naslouchat. Ve své kronice zapsala: „Kniha Paměti neuchovává minulost. Uchovává schopnost poučit se z ní.“