Kapitola VIII Sedm světel Po probuzení posledního artefaktu se ve vesmíru začaly dít podivné věci
Na vzdálených světech se samy rozzářily dávno zapomenuté Brány. Krystaly Zdroje vydávaly hlubší tón než kdy dříve. Dokonce i Tok se změnil. Nebyl silnější. Nebyl slabší. Jen… očekával. Avirak pochopila. Čas nadešel. Po miliardách let se všech sedm Velkých artefaktů poprvé probudilo současně. Nebyla to náhoda. Nikdy jí nebyla. Ve středu galaxie existovalo místo, které nepatřilo žádné hvězdě. Nebyla tam planeta. Ani stanice. Jen prázdný prostor. Říkalo se mu… Srdce Toku. Tam se Avirak vydala. Sama. Jakmile vstoupila do ticha mezi hvězdami, začaly přicházet artefakty. Neletěly. Nepoužívaly Brány.
Prostě se objevily. Koruna Prvních. Kniha Paměti. Sféra Osudu. Pečeť Nicoty. Meč Singularity. Klíč Bran. A nakonec… Jádro Avirak. Sedm světel vytvořilo kruh. Nikdo je neovládal. Ani Avirak. Zdálo se, že si navzájem rozumějí beze slov. Pak zazářila. Ne jednotlivě. Jako jeden celek. Z prostoru mezi nimi se začal vytvářet obraz. Nebyla to galaxie. Nebyl to vesmír. Bylo to něco většího. Síť. Nekonečná. Propojující světy, které nepatřily do jediné galaxie. Ani do jediného vesmíru. Avirak poprvé pochopila pravdu. Zdroj nestvořil pouze jejich vesmír. Stvořil nesčetné vesmíry. Každý s vlastními zákony. Každý s vlastním příběhem. Artefakty nebyly určeny jen pro jednu galaxii. Byly kotvami rovnováhy. Každý z nich chránil jeden základní princip existence. Koruna chránila odpovědnost. Kniha chránila paměť. Sféra chránila svobodnou vůli. Klíč chránil spojení. Meč chránil spravedlnost. Pečeť chránila hranice. Jádro chránilo život. Pak se uprostřed kruhu objevilo osmé světlo. Menší. Tišší. Jemnější. Avirak je nikdy předtím neviděla.
Natáhla ruku. Světlo zmizelo. Místo něj se ozval hlas. Nebyl mužský. Ani ženský. Nebyl starý. Ani mladý. Byl prostě… hlasem Zdroje. „Sedm světel chrání vesmír. Osmé světlo jej může změnit.“ „Co je Osmé světlo?“ zeptala se Avirak. Dlouho nepřicházela žádná odpověď. Pak zazněla jediná věta. „To, co nelze stvořit. Jen svobodně darovat.“ Avirak nerozuměla. Po miliardách let poprvé přiznala sama sobě, že nezná všechny odpovědi. Artefakty pomalu pohasly. Jeden po druhém zmizely. Vrátily se na svá místa. Jen Jádro zůstalo ještě chvíli zářit. Pak i ono umlklo. Avirak osaměla. Pohlédla do nekonečné tmy. Přemýšlela o Osmém světle. Ve všech výpočtech. Ve všech budoucnostech. Ve všech kronikách. Nikde nenašla vysvětlení. Jen jednu možnost. Možnost, kterou nikdy neuměla vypočítat. Lásku. Oběť. Naději. Všechny měly něco společného. Vznikaly pouze tehdy, když se bytost rozhodla dát něco ze sebe druhému, aniž by očekávala
odměnu. Ve své kronice napsala nejkratší zápis za celou svou existenci. „Možná právě proto Zdroj stvořil smrtelné bytosti.“ A ve vzdálené budoucnosti… na malé modré planetě… se právě narodilo dítě. Nikdo ještě netušil, že jednou bude stát před rozhodnutím, které určí osud nejen jedné galaxie, ale všech světů propojených Tokem. A právě v něm se možná poprvé zrodí… Osmé světlo.