Kapitola IV Zkouška V podzemní síni panovalo naprosté ticho
Nikdo se neodvažoval promluvit. Před nimi stál prstenec vysoký jako třicetipatrová budova. Jeho povrch se postupně rozsvěcel. Jeden symbol. Druhý. Třetí. Jako by se po milionech let probouzela dávná mysl. „Nezaznamenávám žádný zdroj energie,“ řekla technická důstojnice. „To není možné.“ Adam sledoval údaje. Měřicí přístroje ukazovaly nekonečně malé i nekonečně velké hodnoty zároveň. Fyzikální zákony, které lidstvo po staletí považovalo za pevné, zde přestávaly platit. Mira vydala rozkaz. „Nikdo se ničeho nedotýká.“ Posádka ustoupila. Všichni čekali. Pak se ozval zvuk. Nebyl hlasitý. Připomínal hluboký tón, který člověk necítil ušima, ale celým tělem. Světlo se zastavilo u jediného symbolu. Kruhu se sedmi paprsky. Adam zůstal stát jako přimrazený. Stejný znak znal od dětství. Pomalu otevřel starý zápisník své prababičky Eleny. Na první stránce byl nakreslen tentýž symbol. Ve stejné chvíli se znak na Bráně rozzářil. Bez jediného dotyku. Bez jediného příkazu.
Brána odpověděla. Střed prstence se zaplnil tekutým světlem. Neoslňovalo. Bylo klidné. Připomínalo hladinu jezera za bezvětří. Nikdo nevěděl, co se nachází na druhé straně. Velitelka Mira sevřela vysílačku. „Průzkumný dron.“ Malý stroj pomalu vplul do světelné hladiny. Zmizel. Signál nezmizel. Naopak. Po několika sekundách se na obrazovkách objevil obraz. Nebyl z Měsíce. Nebyl ze Sluneční soustavy. Před kamerou se rozprostíralo údolí pod dvěma slunci. Oblohou pluly tři měsíce. Ve vzdálenosti několika kilometrů stála druhá Brána. Stejná. Jen mnohem větší. „To není možné...“ zašeptal Adam. Vtom se obraz změnil. Před druhou Bránou někdo stál. Vysoká postava zahalená do bílého světla. Nehýbala se. Jen čekala. „Přibliž obraz.“ Kamera zaostřila. Tvář byla lidská. Klidná. Nadčasová. Oči zářily jemným modrým světlem. Postava pomalu zvedla ruku. Ne na pozdrav. Ne k útoku. Jako by zvala hosty. Pak promluvila. Hlas zazněl ve všech vysílačkách současně. Ve všech jazycích. Každý jej slyšel ve své mateřštině. „Civilizace Země... Byli jste očekáváni.“ V řídicím středisku na Zemi zavládlo absolutní ticho.
Nikdo nedýchal. Miliony lidí sledovaly přímý přenos. Poprvé v dějinách lidstva zazněla slova jiné inteligence. A nebyla to výhrůžka. Ani varování. Bylo to přivítání. Adam udělal krok vpřed. „Kdo jste?“ Postava se usmála. „Jsem pouze Strážce této Brány.“ „A kde je váš národ?“ Nastalo dlouhé ticho. Pak přišla odpověď. „Čeká na vás už více než tři miliony let.“ Adam cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Tři miliony let. V době, kdy se na Zemi první lidé teprve učili opracovávat kámen... někdo už věděl, že jednou přijdou. Ve stejné chvíli, na druhém konci galaxie, Avirak zavřela oči. Usmála se. Poprvé od svého zrození nebyla svědkem konce jedné civilizace. Byla svědkem začátku nové. A tiše pronesla: „Zkouška začala.“ Poznámka autora Tato kapitola je bodem zlomu celé ságy. Nejde o klasický „první kontakt“. Lidé nenarazili na mimozemšťany náhodou. Byli rozpoznáni. To znamená, že První civilizace, Brány i Avirak po miliony let připravovaly cestu pro okamžik,
kdy se objeví druh schopný nejen cestovat mezi hvězdami, ale také nést odpovědnost za jejich budoucnost.