Kapitola V Strážce První brány Ve velitelském sále panovalo ticho
Nikdo se nepohnul. Nikdo nevydal rozkaz. Na obrazovkách stále stála bytost zahalená do jemného světla. Nevypadala jako voják. Ani jako vládce. Její tvář působila klidně. Až příliš klidně. První promluvila Mira. „Jste člověk?“
Postava se usmála. „Ne.“ „Pak jste umělá inteligence?“ „Také ne.“ Adam se naklonil blíž. „Tak kdo jste?“ Bytost se na okamžik zadívala do světla Brány. Pak odpověděla. „Jsem Strážce.“ „Poslední z těch, kteří zde zůstali.“ V místnosti zavládlo naprosté ticho. „Poslední?“ „Ano.“ „Kde jsou ostatní?“ Strážce sklopil zrak. „Jejich čas skončil.“ „Stejně jako čas jejich říší.“ Adam cítil, že nelže. V jeho hlase nebyla bolest. Jen smíření. Jako člověk, který přijal běh času. „Jak dlouho čekáte?“ zeptala se Mira. Strážce se zamyslel. „Podle vašeho měření času...“ „Tři miliony dvě stě sedmnáct tisíc let.“ Nikdo neodpověděl. Tak dlouhou dobu si lidská mysl ani neuměla představit. „Proč jste čekal právě na nás?“ Strážce pohlédl přímo na Adama. „Nečekal jsem na vás.“ „Čekal jsem na civilizaci, která projde první zkouškou.“ „Jakou zkouškou?“ Strážce neodpověděl hned. Místo toho zvedl ruku. Za jeho zády se otevřela stěna. Uvnitř nebyly zbraně. Ani poklady. Jen dlouhá galerie. Na jejích stěnách se promítaly obrazy. První obraz ukazoval nádhernou hvězdnou říši. Druhý její rozkvět. Třetí válku. Čtvrtý zkázu.
Pak další říši. A další. A další. Desítky civilizací. Všechny prošly stejnou cestou. Vzestup. Pýcha. Pád. „Tohle jsou dějiny galaxie?“ zeptal se Adam. „Ano.“ „A všechny skončily stejně?“ „Téměř všechny.“ „Co znamená téměř?“ Strážce se poprvé usmál. „Jedna ještě neskončila.“ Adam pochopil. „Myslíte nás.“ „Ano.“ „Tak proč nám to ukazujete?“ Strážce pomalu prošel galerií. Prsty přejel po jednom z obrazů. „Protože každá civilizace si myslí, že její příběh bude jiný.“ „Jen málokterá udělá něco pro to, aby opravdu jiný byl.“ Na poslední stěně galerie nebyl žádný obraz. Jen prázdné místo. Nad ním svítil jediný nápis. „Zde bude pokračovat příběh lidstva.“ Mira se zadívala na prázdnou stěnu. „Takže budoucnost není rozhodnutá?“ Strážce zavrtěl hlavou. „Kdyby byla...“ „Brány by zůstaly navždy zavřené.“ Adam udělal krok vpřed. „A kdo rozhodl, že jsme připraveni?“ Strážce se zadíval vzhůru. Jakoby skrze kámen viděl celé nebe. Pak tiše odpověděl. „Ne já.“ „Ani Avirak.“ „Rozhodli jste o tom vy sami.“ „Jak?“ „Ve chvíli, kdy jste poprvé otevřeli Bránu...“ „...a neposlali skrz ni armádu.“
Nikdo nic neřekl. Byla to pravda. Lidé poslali průzkumný dron. Přišli s otázkami. Ne se zbraněmi. Strážce pomalu poklekl. Ne před lidmi. Před jejich rozhodnutím. „Vítejte mezi civilizacemi hvězd.“ Ve stejné chvíli, daleko za hranicemi známého prostoru, otevřela Avirak Knihu Paměti. Na poslední stránce se objevila nová věta. „Po třech milionech let čekání se objevila civilizace, která nejprve položila otázku a teprve potom
sáhla po
moci.“ Avirak knihu zavřela. Na její tváři se objevil nepatrný úsměv. „Možná...“ zašeptala. „...tentokrát bude příběh opravdu jiný.“