Kapitola VII

Město ticha První kroky člověka na druhé straně Brány byly opatrné. Nikdo nevěděl, zda vstupuje do města… nebo do hrobky. Vzduch byl svěží. Voněl deštěm a neznámými květinami. Nad hlavami se vznášely drobné světelné částice. Nepřipomínaly stroje. Spíše světlušky zrozené ze samotného světla. Město bylo obrovské. Ulice byly široké. Budovy se zvedaly do výšky stovek metrů. Nikde však nebyly známky života. Nebyl slyšet jediný hlas. Ani kroky. Ani hukot strojů. Jen vítr. „Kolik lidí tady žilo?“ zeptala se Lea. Strážce chvíli mlčel. „Více než dvě miliardy.“ Celá výprava se zastavila. Dvě miliardy obyvatel. A teď… ani jediný. Adam přistoupil ke kamenné lavičce. Na jejím povrchu nebyl prach. Jako by se o město někdo stále staral. „Kdo to všechno udržuje?“ Strážce pohlédl vzhůru. „Paměť.“ Vedl je širokou třídou až k obrovské stavbě. Neměla dveře. Jen vysoký oblouk. Nad ním byl vytesán nápis ve starém jazyce Prvních. Adam mu nerozuměl. Přesto měl zvláštní pocit, že význam chápe. Strážce jej přeložil. „Sem vstupují ti, kteří chtějí porozumět. Ne ti, kteří chtějí vlastnit.“ Uvnitř se nacházela kruhová síň. Ve vzduchu se vznášely tisíce světelných koulí. Každá byla jiná. Každá jemně pulzovala.

Lea natáhla ruku. Jedna z koulí k ní sama připlula. Jakmile se jí dotkla… ocitla se uprostřed cizího světa. Viděla město plné bytostí s průsvitnou kůží. Děti si hrály. Staří učili mladé. Hudba se nesla ulicemi. Pak se obraz rozplynul. Lea stála opět v síni. Po tvářích jí stékaly slzy. „Co jsem to viděla?“ zašeptala. Strážce odpověděl: „Vzpomínku.“ „To byli oni?“ „Ano.“ „Jsou mrtví?“ Strážce dlouho mlčel. „Jejich těla ano.“ „Jejich příběhy ne.“ Adam se pomalu otočil. Najednou pochopil. Tohle nebyla knihovna. Bylo to… vědomí civilizace. Každá světelná koule uchovávala život jedné bytosti. Její radosti. Její chyby. Její sny. „Proč jste to všechno zachovali?“ zeptal se. Strážce se usmál. „Protože zapomenutá chyba se vždy vrátí.“ V tom okamžiku se všechny světelné koule na okamžik rozzářily. Síní se rozlehl tichý ženský hlas. Nebyl hlasitý. Přesto jej slyšel každý. „Pamatujte… Civilizace neumírají proto, že jsou slabé. Umírají tehdy, když zapomenou, proč vznikly.“ Adam se prudce otočil. „Kdo to byl?“ Strážce sklonil hlavu.

„To nebyla nahrávka.“ „To byla ona.“ „Avirak?“ Strážce přikývl. „Poprvé promluvila přímo k lidstvu.“ Na druhém konci síně se pomalu otevřela vysoká kamenná vrata. Za nimi vedla dlouhá cesta do hor. Na jejím konci bylo vidět jediné světlo. Strážce se zastavil. „Tam začíná vaše skutečná cesta.“ „A co je tam?“ zeptala se Mira. Strážce se zadíval do dálky. „Místo, kde na vás čeká Strážkyně.“ A daleko v horách otevřela Avirak oči. Po miliardách let samoty se poprvé připravila setkat tváří v tvář s lidmi. Ne proto, že byli nejmocnější. Ani nejvyspělejší. Ale proto, že přišli hledat pravdu. A právě tím prošli první zkouškou.