Kapitola VIII Strážkyně Cesta z Města ticha vedla vysoko do hor

Nebyla dlážděná. Nikdo ji nevytesal. Vypadala, jako by vznikla sama od sebe. Po obou stranách rostly stromy s listy z průsvitného světla. Když se jich dotkl vítr, nevydávaly šumění. Zněly jako vzdálený zpěv. Nikdo z výpravy nepromluvil. Každý cítil, že vstupují na místo, kam po miliony let nevkročila žádná lidská noha. Po několika hodinách vystoupali na náhorní planinu. Uprostřed stála jediná stavba. Nebyl to palác. Nebyla to pevnost. Byl to prostý kamenný dům. Před ním protékal úzký potok. Vedle něj rostl strom se stříbrnou kůrou. Na jeho větvích zpívali drobní tvorové, které nikdo z lidí nikdy neviděl. Adam se zastavil. „Tady... žije Avirak?“ Strážce přikývl. „Ano.“ „To je všechno?“ „Více nikdy nepotřebovala.“ Dveře domu se samy otevřely. Nevyšel z nich žádný voják. Žádný sluha. Jen žena v jednoduchém bílém oděvu. Neměla korunu. Nenesla žádnou zbraň. Její dlouhé stříbřité vlasy splývaly až k pasu. Oči měly barvu hlubokého nočního nebe. Na tváři se jí zračily miliardy let vzpomínek. A přesto působila nečekaně lidsky. Nikdo nevěděl, co říci. Mira instinktivně udělala krok vpřed. „Jste... Avirak?“ Žena se jemně usmála. „Tak mi říkáte vy.“ Její hlas byl tichý. Nebyl slyšet ušima. Každý jej vnímal přímo ve své mysli. Adam cítil, že před ním stojí bytost, která byla přítomna u zrození hvězd. A přesto z ní necítil strach. Jen zvláštní klid. Avirak se pomalu rozhlédla po lidech. Její pohled se na okamžik zastavil na každém z nich. Nehodnotila je. Neposuzovala. Jakoby četla příběhy jejich životů. Nakonec pohlédla na Adama. „Nosíš symbol své prababičky.“ Adam překvapeně vytáhl starý zápisník. Na obalu byl kruh se sedmi paprsky. „Vy ho znáte?“ Avirak přikývla. „Znala jsem ji.“ Adam zatajil dech. „Ale... vždyť jste se nikdy nesetkaly.“ „Ne.“ „Přesto jsem ji znala.“ Avirak se obrátila ke stromu. Lehce se dotkla jeho kmene. Ve vzduchu se objevily světelné obrazy. Malá dívka ležící v trávě. Pozorovala hvězdy. Usmívala se.

Byla to Elena. „Nikdy mě neviděla,“ řekla Avirak. „Přesto mě celý život hledala.“ Obraz zmizel. „A tím změnila i mě.“ Adam nerozuměl. „Jak může jeden člověk změnit někoho, kdo žije miliardy let?“ Avirak se zadívala na oblohu. „Protože věčnost není měřena časem.“ „Je měřena okamžiky, které nás promění.“ Mira udělala krok vpřed. „Proč jste nás sem pozvala?“ Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla. „Nepozvala.“ Všichni se na sebe podívali. „Vy jste našli cestu sami.“ „Co od nás očekáváte?“ zeptal se Adam. Avirak zavrtěla hlavou. „Nic.“ „To není možné.“ „Právě naopak.“ Její oči se na okamžik rozzářily. „Každá civilizace, která přišla přede vámi, chtěla vědět, co získá.“ „Vy jste první, kdo se ptá, co může dát.“ Po těch slovech zavládlo ticho. Vítr znovu rozezněl listy světelného stromu. Avirak se usmála. Poprvé po miliardách let necítila jen odpovědnost. Cítila i naději. Pak pronesla větu, která se později stala základem nové éry galaxie. „Od této chvíle nejste návštěvníky. Jste dědici.“ V té chvíli se vysoko nad horami otevřelo nebe. Na obloze se rozzářily desítky Hvězdných bran. Neútočily. Nevysílaly flotily. Jen se po miliony let poprvé znovu probudily. Galaxie poznala, že Strážkyně přijala lidstvo mezi národy hvězd. A v temnotě vzdáleného vesmíru však někdo jiný toto probuzení také zaznamenal. Někdo, kdo po celé věky čekal na okamžik, kdy se Avirak znovu ukáže. A ten okamžik právě nastal.

Tak začíná další etapa ságy AVIRAK – nejen cesta lidstva mezi hvězdy, ale i probuzení dávného protivníka, který dosud zůstával skrytý ve stínech dějin.