Kapitola IX Ten, který čekal Na samém okraji známého vesmíru panovalo ticho

Nebyla zde žádná hvězda. Žádná planeta. Jen nekonečná čerň. Přesto zde něco existovalo. Něco staršího než většina galaxií. Nebyla to loď. Ani stanice. Byla to sféra temného světla. Obrovská. Nehybná. Uzavřená sama do sebe. Jako srdce, které se už dávno rozhodlo nebít. V jejím nitru seděl jediný muž. Měl šedivé vlasy. Tvář poznamenanou věkem. Oči měl zavřené. Před sebou neměl obrazovky. Ani ovládací panely. Jen ticho. V tom okamžiku se celou sférou rozlehl jemný tón. Jeden. Pak druhý. Celkem sedm. Muž otevřel oči. Po nekonečně dlouhé době. Usmál se. „Tak ses konečně ukázala…“ zašeptal. „Avirak.“ Nikdo nevěděl, jak se jmenuje. V nejstarších kronikách byl označován pouze jediným titulem. Poslední Architekt. Kdysi dávno patřil mezi První. Nebyl válečníkem. Nebyl vládcem. Byl stavitelem. Navrhoval Brány. Pomáhal vytvářet města.

Hledal dokonalý řád. Pak však uviděl pád prvních říší. Viděl války. Viděl utrpení. A dospěl k jinému závěru než Avirak. Ona věřila ve svobodnou vůli. On věřil, že právě svobodná vůle je příčinou všeho zla. Jeho myšlenka byla prostá. Když bytosti nemohou činit špatná rozhodnutí... nevzniknou války. Nevznikne nenávist. Nevznikne utrpení. Mnozí s ním souhlasili. Jiní jej označili za nebezpečného. Ne proto, že chtěl ničit. Ale proto, že chtěl rozhodovat za všechny. Tehdy proti sobě poprvé stanuli on... a Avirak. Nevedli válku. Vedli rozhovor. Trval celé století. Ani jeden nepřesvědčil druhého. Nakonec Architekt odešel. Dobrovolně. Do vyhnanství. Než zmizel, řekl Avirak poslední větu. „Jednoho dne sama poznáš, že svoboda je příliš drahá.“ Avirak tehdy odpověděla: „A bez svobody přestane být život životem.“ Od té doby se už nikdy nesetkali. Až dosud. Architekt vstal. Přešel k průhledné stěně své sféry. Před ním se objevila projekce Země. Malé modré planety. Usmál se. „Takže to jsou oni.“ Vedle něj se rozsvítilo několik světelných obrazů. Adam. Mira. Lea. A nakonec... Avirak. Architekt dlouho mlčel.

Pak tiše řekl. „Vybrala sis je.“ Nebyla v tom žárlivost. Ani hněv. Jen hluboký smutek. Obrátil se ke hvězdám. „Přeji si, aby ses nemýlila.“ Pak zavřel oči. Celá sféra se začala pomalu pohybovat. Ne směrem k Zemi. Ne směrem k Avirak. Směřovala do středu galaxie. Ve stejnou chvíli Avirak náhle ztuhla. Poprvé po miliardách let ucítila známou přítomnost. Adam si všiml změny v jejím výrazu. „Co se stalo?“ Avirak se dlouho dívala k obloze. Nakonec tiše odpověděla: „Někdo, koho jsem doufala, že už nikdy neuvidím... se probudil.“ Vítr náhle ustal. Světelný strom přestal zpívat. A v dálce se ozvalo hluboké dunění. Ne jako zvuk války. Ale jako ozvěna dávného rozhodnutí, které nikdy nebylo skutečně uzavřeno. Konec kapitoly Adam ještě netušil, že vstoupil do příběhu starého miliony let. Nebyl to boj dobra se zlem. Byl to střet dvou vizí budoucnosti. Jedna tvrdila: „Svoboda stojí za každé riziko.“ Druhá odpovídala: „Mír je cennější než svoboda.“ A právě lidstvo se nyní mělo stát tím, kdo rozhodne, která z těchto cest povede galaxii do

budoucnosti.