Kapitola X Rozhovor dvou věčností Večer pomalu sestupoval na údolí Strážkyně

Lidé odpočívali po dlouhé cestě. Nikdo netušil, že vysoko nad planetou se odehrává setkání, které se nestalo celé miliony let. Avirak stála sama na vrcholu hory. Vítr si pohrával s jejími stříbřitými vlasy. Pak se za jejími zády otevřel tenký pruh světla. Nebyla to Brána.

Nebyl to portál. Byla to trhlina v samotném prostoru. Z ní vystoupil muž v tmavém plášti. Vlasy měl šedé. Tvář klidnou. Unavenou. Na okamžik se na sebe pouze dívali. „Uběhlo dlouho.“ řekl muž. Avirak přikývla. „Tři miliony dvě stě sedmnáct tisíc let.“ Architekt se slabě usmál. „Pořád počítáš.“ „Někdo musí.“ Dlouho mlčeli. Nepotřebovali slova. Znali se lépe než kdokoliv jiný. Kdysi společně sledovali první hvězdy. Společně plakali nad pádem prvních světů. A společně se rozešli. Ne jako nepřátelé. Jako přátelé, kteří už nedokázali sdílet stejnou cestu. Architekt se zadíval na noční oblohu. „To jsou oni?“ „Ano.“ „Lidé.“ „Ano.“ „Věříš jim?“ Avirak odpověděla bez zaváhání. „Ano.“ Architekt zavřel oči. „I já jsem kdysi věřil.“ „Pak jsem viděl deset tisíc říší.“ „Každá přísahala, že bude jiná.“ „Každá nakonec zopakovala stejné chyby.“ Avirak klidně naslouchala. Nepřerušovala ho. Věděla, že každé jeho slovo vychází z bolesti. Ne z nenávisti. „Víš, kolik dětí jsem viděl umírat?“ zeptal se tiše. „Víš, kolik světů shořelo?“ „Kolik matek hledalo své děti mezi troskami měst?“ „Kolik civilizací zničila jediná špatná volba?“

Avirak odpověděla téměř šeptem. „Ano.“ „Byla jsem u každé z nich.“ Architekt se na okamžik odmlčel. Pak řekl: „A přesto jim stále dáváš svobodu.“ „Protože bez ní by už nebyli sami sebou.“ „Ale neumírali by.“ Avirak zavrtěla hlavou. „Žili by.“ „Ale nebyl by to život.“ Architekt přešel několik kroků. Podíval se dolů do údolí, kde lidé spali. Adam seděl opřený o kámen a zapisoval si poznámky. Lea pozorovala neznámé hvězdy. Mira kontrolovala okolí, i když zde nehrozilo žádné nebezpečí. „Jsou dobří.“ řekl Architekt. „Ano.“ odpověděla Avirak. „A co budou za tisíc let?“ zeptal se. Avirak mlčela. Protože tuto odpověď neznala. Architekt se otočil. „Právě proto jsem odešel.“ „Nechtěl jsem vládnout.“ „Chtěl jsem zabránit tomu, aby znovu umírali nevinní.“ „Za jakou cenu?“ zeptala se Avirak. Architekt se zadíval do dálky. „Za cenu svobody.“ Mezi nimi zavládlo dlouhé ticho. Nebylo nepřátelské. Bylo smutné. Oba věděli, že ten druhý jedná z přesvědčení. Oba chtěli chránit život. Jen každý jiným způsobem. Nakonec Architekt položil Avirak jedinou otázku. „Řekni mi upřímně.“ „Kdyby ses mohla vrátit na začátek…“ „Po tom všem, co jsi viděla…“ „Stvořila bys znovu vesmír se svobodnou vůlí?“ Avirak se dlouho dívala na spící lidskou výpravu.

Pak si vzpomněla na Elenu, která se jako malá dívala ke hvězdám. Na dítě, které se podělilo o poslední kus chleba. Na lékaře, jenž riskoval vlastní život pro cizí. Na všechny okamžiky, které žádný výpočet nedokázal předvídat. Usmála se. A odpověděla jediným slovem. „Ano.“ Architekt sklonil hlavu. Ne proto, že prohrál. Ale proto, že pochopil, že Avirak se nikdy nezmění. Otočil se a vykročil zpět k trhlině v prostoru. Než zmizel, pronesl poslední větu. „Pak doufám, že tě lidé nezklamou.“ Avirak zůstala stát sama. Poprvé po miliony let jí v očích zazářila slza. Ne ze smutku. Z naděje. Protože věděla, že od této chvíle nebude o osudu galaxie rozhodovat ona ani Architekt. Budou o něm rozhodovat lidé. A právě to bylo největší zkouškou, jakou kdy Zdroj připravil.