Kapitola XIX

Za hranicí paměti Celou noc nikdo nespal. Město ticha bylo nezvykle tiché. Dokonce i světelné stromy přestaly zpívat. Jako by samy naslouchaly něčemu vzdálenému. Adam stál na vyhlídce nad údolím. Vedle něj mlčky stála Avirak. Oba hleděli na tisíce zářících Bran rozesetých po obloze. „Nikdy jsem je takhle neviděla.“ řekla tiše. Adam se na ni podíval. „Ani při první válce?“ Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Ani při zrození Galaktické rady.“ „Ne.“ „Tak kdy naposledy?“ Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla. „Nikdy.“ Ticho přerušil Strážce. Přicházel rychlým krokem. V očích měl obavy. „Musíte jít se mnou.“ Vedl je hluboko pod Město ticha. Míjeli síně, které Adam nikdy předtím neviděl. Nakonec dorazili ke kulaté místnosti. Uprostřed stál jediný podstavec. Na něm spočíval průsvitný krystal velikosti lidské hlavy. Nezářil. Pulzoval. Jako srdce. „Co je to?“ zeptala se Lea. Strážce odpověděl téměř šeptem. „Paměť Zdroje.“ Adam nevěřil vlastním uším. „To přece není možné.“ Avirak přikývla. „Není.“ „A přesto je.“ Pomalu položila ruku na krystal. Ten se okamžitě rozzářil. Kolem všech se rozprostřela záplava světla.

Zmizely stěny. Zmizela planeta. Zmizela galaxie. Nezůstalo nic. Jen nekonečné světlo. Pak se objevila první myšlenka. Ne slova. Pocit. Touha. Možnost. Přesně tak, jak ji popisovala První kniha. Adam ji poznal. Byl svědkem samotného počátku. Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Obraz pokračoval. Ve všech kronikách stálo, že zde začal čas. Jenže paměť ukazovala ještě něco dalšího. Ve světle se objevily... stopy. Jako otisky kroků. Vedly odkudsi... do Zdroje. Adam zatajil dech. „To není možné.“ Avirak zbledla. Poprvé od svého zrození. „Ne...“ zašeptala. „To tam nikdy nebylo.“ Obraz zmizel. Krystal potemněl. V místnosti zavládlo naprosté ticho. Lea jako první promluvila. „Viděli jsme to všichni?“ Nikdo neodpověděl. Protože odpověď byla zřejmá. Ano. Adam se otočil k Avirak. „Co to znamená?“ Avirak pomalu zavřela oči. „Že jsem celý svůj život věřila...“ Odmlčela se. „...že Zdroj byl začátkem všeho.“ „A teď?“ „Teď už si tím nejsem jistá.“ Strážce poklekl. Nikdy předtím ho Adam neviděl klečet před Avirak. Tentokrát však neklečel před ní. Klečel před pravdou. „Existuje ještě starší kronika.“ řekl. Adam se prudce otočil. „Devátá?“ Strážce zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Nultá.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Dokonce i Avirak zůstala bez slov. „Kde je?“ zeptala se. Strážce odpověděl. „Nevím.“ „Nikdo ji nikdy nečetl.“ „Nikdo ji nikdy nehledal.“ „Protože všichni věřili, že není potřeba.“ Ve stejné chvíli, miliony světelných let daleko, Architekt otevřel oči. Podíval se do prázdna. A poprvé po miliony let se usmál. „Takže...“ zašeptal. „...už to víš také.“ Avirak prudce zvedla hlavu. Jako by jeho hlas skutečně slyšela. V očích se jí objevil nový výraz. Nebyl to strach. Byla to zvědavost. Stejná, jakou kdysi viděla u malé Eleny, když se poprvé zadívala ke hvězdám. A tehdy pochopila, že i ona se může ještě učit.