Kapitola XVIII Hlas hvězd Noc zahalila Město ticha do stříbrného světla

Dvě slunce už dávno zapadla. Na obloze zářily tisíce hvězd. Adam seděl na kamenné terase a hleděl vzhůru. Poprvé v životě se necítil jako člověk z malé planety. Cítil se být součástí něčeho mnohem většího. Za jeho zády se ozval tichý krok. Avirak. Posadila se vedle něj. Mlčela. Nebylo třeba slov. Po dlouhé chvíli Adam promluvil. „Kolik hvězd jste viděla zaniknout?“ Avirak se zadívala do dálky. „Příliš mnoho.“ „A kolik se jich zrodilo?“ „Ještě více.“ Adam se pousmál. „Takže vesmír nikdy nekončí.“ Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Jen se neustále učí.“ Adam chvíli přemýšlel. Pak položil otázku, která ho trápila od prvního dne. „Jste šťastná?“ Avirak se překvapeně otočila. Za miliardy let se jí na to nikdo nezeptal. Dlouho mlčela.

Pak odpověděla. „Nevím.“ „Jak to myslíte?“ „Znám radost.“ „Znám smutek.“ „Znám naději.“ „Znám ztrátu.“ „Ale štěstí...“ Na okamžik zavřela oči. „Možná jsem nikdy neměla čas ho hledat.“ Adam se zadíval na hvězdy. „Moje prababička říkala, že štěstí není místo, kam člověk dojde.“ „Je to chvíle, kdy na okamžik zapomene, že něco hledá.“ Avirak se usmála. „Byla moudrá.“ „Nikdy vás nepoznala.“ „Možná právě proto.“ Ve stejnou chvíli se ve vzdálené laboratoři Prométheus odehrával jiný rozhovor. Richard Varga seděl s doktorkou Ishidou nad výsledky posledního experimentu. „Podívejte se na to.“ Na obrazovce se objevila síť jemných světelných linií. Nepřipomínaly mapu. Spíše nervovou soustavu. „Co to je?“ zeptala se Ishida. Richard tiše odpověděl. „Myslím... že jsme našli něco, co spojuje všechny Brány.“ „Síť?“ „Ne.“ Richard zavrtěl hlavou. „Je to něco víc.“ „Jako kdyby všechny Brány byly součástí jediné mysli.“ Ve stejném okamžiku Avirak prudce otevřela oči. Na tváři se jí poprvé objevil skutečný strach. Adam vyskočil. „Co se děje?“ Avirak se zadívala do nebe. „Někdo se dotkl...“ Odmlčela se. „...Pavučiny.“ „Jaké pavučiny?“ Avirak vstala. „Brány nikdy nebyly samostatné.“ „Jsou propojené.“ „Jako neurony v mozku.“ „Každá aktivace se přenese do všech ostatních.“ Adam zbledl. „Takže když Prométheus experimentuje...“ „...celý systém o tom ví.“ V tom okamžiku se nad Městem ticha rozzářila obloha. Jedna Brána. Druhá. Desátá. Stá. Pak tisíce. Po celé galaxii se začaly probouzet prastaré Brány. Neotevíraly se. Jen odpovídaly. Architekt se podíval vzhůru. Na jeho tváři se objevil výraz, který u něj nikdo nikdy neviděl. Údiv. „To není možné...“ zašeptal. „Takovou odezvu jsme nikdy nezaznamenali.“ Strážce pomalu poklekl. „Systém se probouzí.“ „Proč?“ zeptal se Adam. Avirak neodpověděla hned. Pak tiše pronesla větu, která změnila význam všeho, co lidstvo dosud poznalo. „Protože Brány nejsou dopravní síť.“ Odmlčela se. „Jsou součástí něčeho živého.“ V celé galaxii se rozhostilo ticho. Jakoby vesmír na okamžik zadržel dech. A poprvé od zrození Zdroje začala Avirak pochybovat, zda skutečně rozumí dílu, které po sobě

První zanechali. Konec kapitoly Daleko za hranicemi známého prostoru se v temnotě rozsvítil jediný bod. Nebyl to signál. Nebyla to hvězda. Bylo to oko. A po miliardách let se poprvé otevřelo. Nesledovalo Avirak. Nesledovalo Architekta. Dívalo se na lidstvo.