Kapitola XVII Prométheův oheň V podzemním komplexu Sektor 9 panovalo nezvyklé napětí

Projekt Prométheus I dosáhl první stabilní rezonance s První bránou. Nikdo nejásal. Každý věděl, že stojí na hranici mezi největším objevem lidstva a katastrofou. Profesor Richard Varga mlčky sledoval proud dat. Na monitoru se opakovala jediná hodnota. 0,003 %. Zdánlivě bezvýznamná. Přesto znamenala, že lidská technologie se poprvé dotkla principu, kterému dosud rozuměli pouze První.

„Zastavíme test?“ zeptala se doktorka Ishida. Richard dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Ale změníme jeho cíl.“ Všichni překvapeně vzhlédli. „Nebudeme otevírat Bránu.“ „Budeme jen naslouchat.“ Generál Hassan nesouhlasně sevřel ruce. „To nás nikam neposune.“ Richard se na něj podíval. „Naopak.“ „Každá civilizace nejprve poslouchá.“ „Teprve potom mluví.“ Na druhé straně Brány seděl Adam s Avirak u stříbrného stromu. Vítr jemně rozezníval jeho listy. „Cítíte to?“ zeptal se Adam. Avirak přikývla. „Ano.“ „Prométheus.“ „Jsou nebezpeční?“ Avirak se usmála. „Technologie nikdy není nebezpečná sama o sobě.“ „Nebezpečný je důvod, proč vznikla.“ Adam se zamyslel. „Tak proč se tolik bojíte?“ Avirak položila ruku na kmen stromu. „Protože nevím, co Richarda vede.“ Vtom se před nimi objevil Strážce. Tentokrát byl nezvykle vážný. „Někdo otevřel Ozvěnu.“ Avirak prudce vstala. „To není možné.“ Strážce přikývl. „Ne Bránu.“ „Jen její stín.“ Adam nechápal. „Jaký je v tom rozdíl?“ Strážce nakreslil do písku dva kruhy. První spojil čarou. „Tohle je Brána.“ Pak nakreslil druhou čáru, která se kruhu jen lehce dotýkala. „A tohle je Ozvěna.“ „Ozvěna není cesta.“ „Je to rezonance.“ „Když se jí někdo dotkne příliš silně...“ Odmlčel se. „...může probudit něco, co nemá probudit.“ Ve stejnou chvíli se v laboratoři Prométheus rozezněl poplach. Přístroje začaly ukazovat neznámé hodnoty. Nebyla to energie. Nebyla to hmota. Nebyl to ani čas. Byla to veličina, kterou žádná lidská fyzika neznala. „Pane profesore!“ vykřikl technik. „Máme zpětnou odezvu!“ Richard přiskočil k hlavnímu panelu. Na obrazovce se objevila jediná věta. Nebyla napsána žádným známým jazykem. Přesto jí všichni rozuměli. „Kdo naslouchá vesmíru, musí být připraven, že vesmír odpoví.“ V laboratoři zavládlo ticho. Nikdo nic nezadal. Nikdo zprávu nevytvořil. Přesto tam byla. Richard pomalu položil ruku na obrazovku. „Takže nejsme první, kdo se pokusil pochopit Brány...“ V Městě ticha se Avirak zadívala k obloze. Její výraz byl klidný. Ale v očích se objevil stín obavy. „Začalo to.“ Adam se otočil. „Co začalo?“ Avirak odpověděla téměř šeptem. „Lidstvo přestalo jen objevovat.“ „Začalo tvořit.“ Architekt, vzdálený miliony světelných let, zavřel svou knihu. Usmál se. Ne vítězně. S respektem. „Tak přece jen...“ zašeptal. „Našli vlastní cestu.“ A v hlubinách prostoru, kam nevedla žádná Brána, se na okamžik rozsvítilo drobné světlo. Nebyl to artefakt. Nebyla to loď. Bylo to něco, co spalo od časů před vznikem Prvních civilizací. Poprvé se pohnulo.

A nikdo ve vesmíru zatím netušil, že právě tato nepatrná změna jednou rozhodne o osudu všech světů. Směr dalšího děje Od této chvíle se příběh začne rozdělovat do tří rovin: Lidstvo se učí vytvářet vlastní technologie založené na principech Bran, aniž by ztratilo svou nezávislost. Avirak se snaží pochopit, zda se historie opakuje, nebo zda lidé skutečně přinášejí něco nového. Architekt sleduje vývoj z povzdálí a začíná připouštět možnost, že se ve svém pohledu na

svobodu mohl alespoň částečně mýlit. Tím se připravuje půda pro první velkou krizi ságy – okamžik, kdy lidstvo bude muset rozhodnout, zda použije vlastní technologii k ovládnutí neznáma, nebo k navázání skutečného partnerství s civilizacemi hvězd.