Kapitola XVI Osmá kronika Po uzavření Archivu války zůstalo Město ticha ponořené do nezvyklého klidu

Nikdo nemluvil. Nikdo se neptal. I nejstarší vyslanci odcházeli se sklopenou hlavou. Adam se zastavil vedle Avirak. „Myslel jsem, že jsme viděli všechno.“ Avirak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Viděli jste jen to, co vám minulost dovolila vidět.“ Vedla je do nejstarší části města. Sem nikdy nevstoupil žádný návštěvník. Kamenné chodby byly úzké. Na jejich stěnách nebyly žádné ozdoby. Jen sedm vytesaných symbolů. Koruna. Kniha.

Sféra. Klíč. Meč. Pečeť. Jádro. Pak chodba skončila. Před nimi stály mohutné dveře. Na nich nebyl žádný symbol. Jen hladký kámen. „Co je za nimi?“ zeptala se Lea. Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla. „Moje největší chyba.“ Adam se na ni překvapeně podíval. „Vy jste udělala chybu?“ Na okamžik se v jejích očích objevil smutek. „Více než jednu.“ Položila ruku na kámen. Dveře se pomalu otevřely. Za nimi nebyla síň. Ani knihovna. Jen jediný podstavec. Na něm ležela tenká kniha svázaná bílým kovem. Na deskách stálo jediné číslo. VIII „Osmá kronika,“ zašeptal Strážce. Poklekl. Ostatní vyslanci udělali totéž. Jen lidé zůstali stát. Nevěděli proč. Adam přistoupil blíž. „Nikdy jste o ní nemluvili.“ „Protože neměla existovat.“ odpověděla Avirak. Lea opatrně otevřela první stránku. Byla prázdná. Druhá také. Pak se na třetí začalo objevovat světlo. Ne slova. Obrazy. Ukazovaly dobu ještě před první galaktickou válkou. První civilizace. Smích.

Hudbu. Děti. Svět plný života. Pak se obraz zastavil u jediné postavy. Architekta. Mladého. Usmíval se. Vedle něj stála Avirak. Společně stavěli první Bránu. „Byli jste přátelé...“ zašeptal Adam. Avirak přikývla. „Byl to můj nejbližší přítel.“ V síni zavládlo ticho. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Obrazy pokračovaly. Avirak a Architekt společně navštěvovali mladé civilizace. Učili. Naslouchali. Pomáhali. Pak přišel den, kdy navštívili svět zvaný Elyon. Na něm vypukla občanská válka. Miliony mrtvých. Architekt klečel uprostřed trosek. V náručí držel dítě. Bylo mrtvé. Stejně jako jeho rodiče. Adam si všiml, že Avirak zavřela oči. „To byl ten okamžik...“ řekl tiše. Avirak přikývla. „Ano.“ Architekt tehdy vyslovil větu, která změnila dějiny. „Kdyby neměli možnost nenávidět... nemuseli by zemřít.“ Avirak mu odpověděla. „Kdyby neměli možnost nenávidět... nemohli by se ani svobodně rozhodnout milovat.“ Od té chvíle se jejich cesty rozešly. Ne kvůli moci. Kvůli bolesti. Lea zavřela knihu. „Tak proč jste to tajili?“ Avirak se zadívala na Osmou kroniku. „Protože každá civilizace by si z ní vzala jen polovinu pravdy.“ „Jedni by řekli, že měl pravdu Architekt.“ „Druzí, že jsem měla pravdu já.“ „A začali by bojovat.“ „A kdo měl pravdu?“ zeptal se Adam. Avirak se usmála. Poprvé smutně. „Na to dodnes neznám odpověď.“ Vtom se stránky Osmé kroniky začaly samy obracet. Zastavily se na posledním listu. Ten byl prázdný. Pak se na něm objevila nová věta. „Poslední kapitola dosud nebyla napsána.“ Adam se zamračil. „Jak je to možné?“ Strážce odpověděl téměř šeptem. „Protože ji napíše civilizace, která dokáže smířit dvě pravdy.“ Ve stejné chvíli se daleko v Sektoru 9 poprvé rozběhl Projekt Prométheus I. Kontrolky se rozsvítily. Reaktor se probudil. Na obrazovce se objevil jediný údaj: REZONANCE S BRÁNOU: 0,003 % Bylo to téměř nic. A přesto... Avirak náhle zvedla hlavu. Ucítí něco, co necítila od dob Prvních. Někdo se právě pokusil vytvořit vlastní cestu mezi hvězdami. Ve své kronice napsala jedinou větu: „Lidstvo právě udělalo první krok. Doufám, že ví, kam vede.“