Kapitola XV Ozvěna zapomenuté války
Sedm dní po otevření První brány panoval v Městě ticha nezvyklý ruch. Do galaktické knihovny přicházeli vyslanci různých civilizací. Nepřijeli posoudit lidstvo. Přijeli se s ním seznámit. Někteří přinesli mapy. Jiní semena rostlin ze svých domovských světů. Další hudbu, básně nebo umělecká díla. Nikdo nepřinesl zbraně. Byl to starý zvyk. První dar mezi civilizacemi nikdy nesměl sloužit válce. Adam s úžasem sledoval pestrou směs bytostí. Někteří mluvili slovy. Jiní barvami. Jeden druh dokonce komunikoval změnami vůně vzduchu. Lea fascinovaně zapisovala každý nový poznatek. „Celý život jsme si mysleli, že inteligence musí být podobná nám,“ zašeptala. Avirak ji zaslechla. „To je první omyl většiny mladých civilizací.“ „A druhý?“ zeptala se Lea. Avirak se zadívala na shromáždění. „Že rozdílnost je hrozbou.“ V té chvíli se celým městem rozezněl hluboký tón. Nebyl hlasitý. Ale všechny rozhovory okamžitě utichly. Strážce zbledl. „To není možné...“ Ze středu knihovny vystoupil starý kronikář. V rukou držel průsvitnou kouli. Byla tmavá. Nezářila. Pohlcovala světlo kolem sebe. „Archiv se otevřel,“ řekl tiše. Avirak zůstala nehybně stát. „Který?“ „Archiv války.“ V místnosti zavládlo ticho. Dokonce i nejstarší vyslanci sklopili zrak. Adam nechápal. „Co je Archiv války?“ Nikdo mu neodpověděl. Kronikář položil kouli na kamenný podstavec. Jakmile se dotkla kamene, vzduch se zachvěl. Nad sálem se začaly objevovat obrazy.
Ne jako hologram. Byly příliš skutečné. Objevila se galaxie v plamenech. Celé hvězdné soustavy mizely v oslnivém světle. Brány se hroutily. Planety se rozpadaly. A mezi tím vším letěly tisíce lodí. Neútočily. Prchaly. Adam cítil, jak se mu svírá hrdlo. „Kdo to udělal?“ Kronikář zavřel oči. „My.“ Obrazy pokračovaly. Civilizace, které si kdysi říkaly Strážci míru, postupně začaly používat artefakty jako prostředek nátlaku.
Nejprve jen výjimečně. Pak častěji. Až se z výjimky stalo pravidlo. Jedna jediná chyba. Jedno jediné rozhodnutí. A válka zachvátila celou galaxii. Mira sledovala výjev mlčky. „Kolik jich zemřelo?“ Kronikář odpověděl téměř neslyšně. „Nikdo to nikdy nespočítal.“ Pak se obraz změnil. Na bojišti stála Avirak. Mladší. Její tvář byla plná bolesti. V rukou nedržela zbraň. Držela dítě. Poslední přeživší z planety, která už neexistovala. Adam se otočil k ní. „Tohle jste nikdy nevyprávěla.“ Avirak dlouho mlčela. „Protože některé vzpomínky nejsou určeny k vyprávění.“ Obraz zmizel. V sále zůstalo jen ticho. Nakonec promluvil Strážce. „Teď chápete, proč jsme vám nedali naše zbraně.“ Nikdo neodpověděl. Už to chápali.
Ve stejnou chvíli, v podzemním komplexu Prométheus, sledoval Richard Varga zachycený energetický záznam z Brány. Jeho asistent vzrušeně ukázal na monitor. „Pane profesore... podařilo se nám rozluštit první část neznámého protokolu.“ Richard se naklonil blíž. Na obrazovce se objevila jediná věta. PŘÍSTUP K ARCHIVU ODEPŘEN. DŮVOD: CIVILIZACE DOSUD NEPOCHOPILA DŮSLEDKY POSLEDNÍ VÁLKY. Richard sevřel pěsti. „Takže nás někdo soudí.“ „Ne,“ odpověděla doktorka Ishida tiše. „Možná nás jen chrání.“ Richard dlouho mlčel. Pak pronesl větu, která změní směr Projektu Prométheus. „Pak musíme zjistit, co se v té válce skutečně stalo.“ Konec kapitoly Toho večera otevřela Avirak svou osobní kroniku. Po dlouhé době do ní napsala novou větu. „Minulost nás nevaruje proto, abychom se jí báli. Varuje nás proto, abychom ji nemuseli znovu prožít.“ A zatímco lidé poprvé poznávali skutečnou cenu míru, hluboko v zapomenutých končinách
vesmíru se probudilo něco, co v Archivu války nebylo zaznamenáno. Ne proto, že by to kronikáři přehlédli. Ale proto, že se to nikdy nepodařilo vysvětlit. A právě toto dávné tajemství se brzy stane největší záhadou celé ságy AVIRAK.