Kapitola XXIII Cesta světla Když Adam vykročil vpřed, neucítil pod nohama pevnou zem

Přesto nepadal. Cesta z bílého světla jej nesla kupředu. Za ním šla Mira, Lea, Elias, Avirak i ostatní členové výpravy. Brána se za nimi tiše uzavřela. Nebylo cesty zpět. Nekráčeli krajinou. Kráčeli tichem. Nebe nad nimi bylo prázdné. Nebyly na něm hvězdy. Jen měkké, stříbřité světlo bez zdroje. Adam měl pocit, že ztratil pojem o čase. Minuty se měnily v hodiny. Hodiny v okamžiky. Nikdo nepociťoval hlad ani únavu. Jen zvláštní klid. Po dlouhé cestě se před nimi objevil jediný strom. Stál uprostřed nekonečné pláně.

Byl mohutný. Jeho kmen měl barvu starého kamene. Koruna byla tvořena světlem. Na větvích nerostly listy. Visely na nich tisíce drobných krystalů. Každý zářil jinou barvou. „Co je to?“ zeptala se Lea. Avirak se zastavila. Její hlas byl tichý. „Strom vzpomínek.“ „Je skutečný?“ „Ano.“ „A zároveň ne.“ Nikdo nerozuměl. Jen Strážce poklekl. „Nikdy jsem nevěřil, že ho ještě uvidím.“ Adam pomalu přistoupil ke stromu. Jeden z krystalů se jemně rozzářil. Sám se uvolnil z větve. Pomalu doplul až k němu. Jakmile se ho Adam dotkl, svět kolem zmizel. Stál na Zemi. Bylo mu osm let. Seděl na břehu rybníka se svým dědečkem. Voda byla klidná. Večer se blížil. Dědeček mu podával prut. „Rybaření není o tom, kolik ryb chytíš,“ řekl. „Je o tom, že se naučíš čekat.“ Adam si uvědomil, že na tuto vzpomínku už dávno zapomněl. Obraz zmizel. Stál znovu pod stromem. V očích měl slzy. Vedle něj se dotkla stromu Mira. Před ní se objevila jiná vzpomínka. Den, kdy jako mladá pilotka odmítla splnit rozkaz, který by stál život civilisty. Za neposlušnost přišla o kariéru. Nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Lea viděla svou první laboratoř. Elias okamžik, kdy nedokázal zachránit malou pacientku. Každý prožíval jiný příběh. Nikdo nemohl vidět vzpomínky druhého. Nakonec ke stromu přistoupila Avirak.

Všichni zatajili dech. Co může ukázat bytosti staré miliardy let? Jeden jediný krystal se rozzářil. Nebyl barevný. Byl průzračný. Avirak jej vzala do ruky. Na okamžik se usmála. Pak se v jejích očích objevila bolest. „Co jste viděla?“ zeptal se Adam. Avirak dlouho mlčela. Nakonec odpověděla. „Okamžik, kdy jsem poprvé vyslovila své jméno.“ „To je všechno?“ „Ne.“ Usmála se. „Poprvé jsem tehdy nebyla sama.“ Nikdo se dál neptal. Bylo zřejmé, že tuto vzpomínku si chce ponechat jen pro sebe. Vtom se celý strom rozzářil. Krystaly začaly zpívat. Nebyl to jazyk. Byla to melodie. Každý ji slyšel jinak. Adam jako šumění větru. Mira jako tlukot srdce. Lea jako dětský smích. Elias jako klidný dech spícího dítěte. Avirak… jako hlas Zdroje. Na kmeni stromu se začala objevovat slova. „Kdo zapomene na svou minulost, ztratí cestu k budoucnosti.“ Země pod jejich nohama se zachvěla. V dálce se otevřela další cesta. Nebyla z bílého světla. Byla z temného kamene. Vedla do hlubokého údolí zahaleného mlhou. Strážce zbledl. „To není správné...“ Adam se otočil. „Co se děje?“ Strážce pomalu ukázal směrem k údolí. „Ta cesta tu nikdy nebyla.“ Avirak zůstala stát bez hnutí.

Poprvé během celé výpravy vypadala nejistě. „Někdo mění Zkoušky.“ Ve stejné chvíli se v laboratoři Prométheus rozsvítilo varování. NEZNÁMÁ REZONANCE DETEKOVÁNA Richard Varga se zadíval na monitor. Tentokrát věděl jistě, že změnu nezpůsobil jeho experiment. Někdo jiný právě zasáhl do systému Prastarých bran. A to neměl být schopen nikdo.