Kapitola XXIV Cizí stopa Nikdo se nepohnul

Tmavá cesta se táhla mlhou až k obzoru. Nebyla na žádné mapě. Strážce ustoupil o krok. „Za tři miliony let jsem ji nikdy neviděl.“ Jeho hlas se chvěl. Adam si uvědomil, že poprvé vidí Strážce doopravdy vyděšeného. Avirak pomalu přistoupila k okraji nové cesty. Poklekla. Dotkla se kamene konečky prstů. Zavřela oči. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Pak prudce ucukla. „To není dílo Prvních.“ zašeptala. „Architekt?“ zeptala se Mira. Avirak zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Jeho rukopis znám.“ „Tohle je jiné.“ Lea vytáhla přenosný skener. Přístroj několikrát zablikal. Pak zhasl. Na displeji zůstalo jediné slovo. NENÍ MOŽNÉ ANALYZOVAT „Výborně,“ povzdechl si Elias. „Vždycky mě uklidní, když technika přestane fungovat.“ Na okamžik se několik členů výpravy usmálo. Napětí alespoň na chvíli polevilo. Adam se zahleděl do mlhy. Měl zvláštní pocit. Jakoby tam někdo stál.

Neviděl postavu. Jen siluetu. Nejasný stín. Mrkl. Byl pryč. „Viděli jste to?“ zeptal se. Ostatní zavrtěli hlavou. Jen Avirak se na něj podívala. „Co jsi viděl?“ „Nevím.“ „Možná jen vlastní představivost.“ Avirak pomalu přikývla. „Možná.“ Ale její oči říkaly něco jiného. Strážce přistoupil ke kamennému sloupu vedle cesty. Byl hladký. Bez jediné rytiny. Položil na něj dlaň. Po chvíli se na kameni objevila tenká prasklina. Pak druhá. Třetí. Sloup se rozpadl. Uvnitř byl ukrytý krystal. Černý jako vesmír mezi galaxiemi. „Co je to?“ zeptala se Lea. Strážce zbledl. „Tohle tu nemělo být.“ Avirak vzala krystal do ruky. Okamžitě jí hlavou projel proud cizích vzpomínek. Nebyla to minulost. Byla to přítomnost. Někdo je sledoval. Ne očima. Skrze samotnou síť Bran. Krystal se rozpadl v prach. Avirak otevřela oči. „Nejsme první výprava.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se Adam. „Někdo šel před námi.“ „Kdy?“ „Nevím.“ „Ale nezanechal po sobě stopy.“ „Jen změny.“ Vtom se ozval hluboký zvuk. Nebyl hlasitý. Přesto se zachvěl celý prostor. Tmavá cesta se začala pomalu rozpadat. Mlha mizela. Jako by nikdy neexistovala. Za několik okamžiků zůstala jen původní cesta světla. „Zmizela...“ vydechla Lea. Strážce zavřel oči. „Ne.“ „Jen nás varovala.“ Adam se zadíval na místo, kde před chvílí stála temná cesta. V prachu ležel drobný předmět. Zvedl ho. Byl to malý kovový přívěsek. Jednoduchý. Na jedné straně měl vyrytý kruh se sedmi paprsky. Na druhé... osmý paprsek. Adam jej mlčky podal Avirak. Ta na něj dlouho hleděla. Poprvé po miliardách let vyslovila jméno, které nikdo z přítomných nikdy neslyšel. „Neral...“ „Kdo je Neral?“ zeptala se tiše Mira. Avirak sevřela přívěsek v dlani. „Nevím, jestli ještě žije.“ „Ale pokud ano...“ Odmlčela se. „Pak není ani mým nepřítelem.“ „Ani spojencem.“ „Tak kdo je?“ Avirak se zadívala k obloze. Její hlas byl sotva slyšitelný. „Byl prvním, kdo odmítl vybrat si mezi mou cestou a cestou Architekta.“ Nad výpravou se rozhostilo ticho. Poprvé se ukázalo, že dávná historie nebyla jen příběhem dvou velkých osobností. Existoval ještě někdo třetí. Někdo, jehož jméno bylo z kronik vymazáno. A někdo právě začal znovu psát svůj příběh.