Kapitola XXV Třetí cesta Přívěsek ležel v Avirakině dlani

Byl chladný. Přesto z něj vyzařovalo jemné teplo. Jako by si stále pamatoval ruku svého tvůrce. Nikdo nepromluvil. Jen vítr tiše procházel mezi krystaly Stromu vzpomínek. Adam přerušil ticho. „Kdo byl Neral?“ Avirak zavřela dlaň. Na okamžik se zdálo, že se vrací o miliony let zpět. „Nebyl Strážcem.“ „Nebyl vládcem.“ „Nebyl ani vojákem.“ „Byl učitelem.“ Lea překvapeně zvedla obočí. „Učitelem?“ Avirak přikývla. „Putoval mezi světy.“ „Neučil technologie.“ „Učil, jak spolu mluvit.“ Strážce se pousmál. „Říkalo se, že dokáže ukončit válku jediným rozhovorem.“ „To zní jako legenda,“ poznamenala Mira. „Možná.“ odpověděla Avirak. „Ale já jsem to viděla.“ Před očima všech se znovu rozsvítil přívěsek. Tentokrát vytvořil obraz. Mladý muž seděl mezi dvěma znepřátelenými národy. Neměl zbraň. Neměl ochranu. Jen klidný hlas. Obě strany nejprve křičely. Pak umlkly. Nakonec si podaly ruce. Obraz zmizel. „Jak to dokázal?“ zeptal se Elias. Avirak se usmála. „Nehledal, kdo má pravdu.“ „Hledal, proč si každý myslí, že ji má.“ Adam se zadíval na přívěsek.

„Co se s ním stalo?“ Úsměv z Avirakiny tváře zmizel. „Jednoho dne odešel.“ „Bez rozloučení.“ „Řekl jen...“ Na okamžik se odmlčela. ‚Až přijde čas, lidé najdou to, co jsme my přehlédli.‘ „A pak?“ „Pak už ho nikdy nikdo neviděl.“ V té chvíli se přívěsek znovu rozzářil. Tentokrát silněji. Ve vzduchu se objevila mapa. Nebyla hvězdná. Ukazovala sedm Bran. Mezi nimi však vedla osmá linie. Neprocházela žádnou z nich. Spojovala je zvenčí. Lea vydechla. „To není možné...“ Richard Varga ve stejném okamžiku sledoval ve své laboratoři stejný obrazec. Jeho počítače zaznamenaly neznámou energetickou stopu. Nebyla vytvořena Branami. Obcházela je. „Pane profesore...“ zašeptala doktorka Ishida. „Někdo objevil jiný způsob cestování.“ Richard dlouho mlčel. Pak řekl: „Ne.“ „Někdo objevil jiný způsob přemýšlení.“ Na planetě Prvních se Adam obrátil k Avirak. „Myslíte, že Neral ještě žije?“ Avirak se zadívala do dálky. „Nevím.“ „Ale pokud někdo dokázal uniknout dějinám...“ Podívala se na osmý paprsek na přívěsku. „...pak právě on.“ Vtom se z přívěsku ozval tichý hlas. Nebyla to nahrávka. Nebyl to hologram. Jen několik slov, jako ozvěna z minulosti. „Jestli toto slyšíte, znamená to, že jste došli dál než my.“ Všichni zůstali stát bez hnutí. Hlas pokračoval. „Nehledejte mě. Hledejte cestu, kterou jsem nedokázal dokončit.“ Pak světlo pohaslo. Přívěsek se změnil v obyčejný kus kovu. Avirak jej opatrně položila do Adamovy dlaně. „Od této chvíle je tvůj.“ Adam překvapeně zavrtěl hlavou. „Proč já?“ Avirak se usmála. „Protože nepokládáš otázky proto, abys dokázal, že máš pravdu.“ Podívala se mu do očí. „Pokládáš je proto, abys porozuměl.“ Výprava se znovu vydala na cestu. Nikdo už nemluvil. Každý přemýšlel o stejném. Možná osud galaxie nikdy neležel ve střetu dvou velkých idejí. Možná od samého začátku existovala ještě jedna možnost. Taková, kterou dosud nikdo nedokázal dokončit.