Kapitola XXVI Most Výprava pokračovala v tichosti

Cesta z bílého světla se pomalu měnila. Nebyla už rovná. Začala se větvit. Každá odbočka vedla jiným směrem. Přesto nikde nebyly žádné ukazatele. „Kterou cestou?“ zeptala se Mira. Nikdo neodpověděl. Ani Strážce. Ani Avirak. Po několika minutách se zastavili. Před nimi se rozprostírala hluboká propast. Nebylo vidět její dno. Na druhé straně pokračovala cesta. Mezi oběma břehy však nevedl žádný most. Lea zkontrolovala přístroje. „Šířka přibližně tři sta metrů.“ Mira se rozhlédla. „Loď sem přivolat nemůžeme.“ Strážce jen tiše přikývl. „Tady žádná loď nikdy nepřistála.“ Adam se otočil k Avirak.

„Je to další zkouška?“ Avirak dlouho mlčela. Pak odpověděla. „Ano.“ „Ale ne taková, jakou očekáváš.“ Na kamenném podstavci u okraje propasti ležela jediná deska. Byla hladká. Bez symbolů. Jakmile se jí Adam dotkl, objevila se slova. „Most nevzniká z kamene. Vzniká z důvěry.“ „To nedává smysl,“ zamumlala Mira. „Jak máme přejít?“ Elias se zadíval přes propast. Pak klidně řekl: „Možná se nemáme ptát jak.“ „Možná se máme ptát komu.“ Všichni se na něj podívali. Elias udělal krok vpřed. Do prázdna. Lea vykřikla. Mira po něm instinktivně sáhla. Ale Elias nespadl. Pod jeho nohou se objevila světelná dlaždice. Pak druhá. A třetí. Adam nevěřícně sledoval, jak Elias pomalu kráčí nad propastí. Za každým jeho krokem vznikal nový kus mostu. „On ho staví...“ zašeptala Lea. Avirak se usmála. „Ne.“ „On mu věří.“ Když Elias došel do poloviny cesty, zastavil se. Otočil se. „Nepokračuje.“ Avirak přikývla. „Protože most není pro jednoho.“ Adam pochopil. Vykročil. Jakmile se jeho noha dotkla světelné dlaždice, most se prodloužil. Pak šla Mira. Lea. Strážce. Jednotlivě by nikdo nepřešel. Společně se cesta otevírala. Na druhé straně propasti se most rozzářil. Ve vzduchu se objevila postava. Nebyla skutečná. Jen světelná vzpomínka. Mladý muž. Usmíval se. Neral. Nikdo nepromluvil. Hologram se rozhlédl po výpravě. Pak řekl: „Civilizace stavějí lodě, města a říše. Ale přežijí jen ty, které se naučí stavět mosty.“ Adam udělal krok vpřed. „Jaké mosty?“ Neral se usmál. „Mezi národy. Mezi generacemi. Mezi věděním a moudrostí. A především... ...mezi těmi, kteří spolu nesouhlasí.“ Obraz začal slábnout. Než zmizel, podíval se přímo na Avirak. „Pořád se snažíš nést všechno sama.“ Avirak sklopila oči. Po miliardách let jí někdo připomněl něco, na co sama zapomněla. Neral se obrátil i k Adamovi. „A ty...“ „Jednou budeš muset spojit dva přátele, kteří se stanou nepřáteli.“ „Koho?“ vykřikl Adam. Ale bylo pozdě. Obraz zmizel. Na místě, kde stál, zůstal jen malý kamenný symbol. Nebyl na něm kruh se sedmi paprsky. Ani s osmi. Byly na něm dva kruhy, které se částečně překrývaly. Lea symbol zvedla. „Co znamená?“ Avirak se na něj dlouho dívala. Pak tiše odpověděla: „To je Neralovo znamení.“ „Nazýval ho...“

Odmlčela se. „Průnik.“ „Průnik čeho?“ zeptal se Adam. Avirak se zadívala do dálky. „Pravd.“ V tu chvíli si Adam uvědomil, že možná největší chyba všech předchozích civilizací nebyla v tom, že si zvolily špatnou cestu. Možná spočívala v tom, že věřily, že existuje jen jedna správná cesta. A někde v dálce, mimo dosah Bran, se Architekt poprvé po dlouhé době usmál. Protože přesně tuto myšlenku kdysi učil i Neral. Jen tehdy jí ještě nikdo nenaslouchal.