Kapitola XXVII Zrcadlo Za Mostem se krajina změnila

Bílé světlo vystřídalo tiché údolí. Nerostly zde stromy. Netekly řeky. Celou krajinu pokrývala hladká plocha připomínající sklo. Odrážela nebe tak dokonale, že nebylo možné poznat, kde končí země a kde začíná obloha. Každý krok zanechával na jejím povrchu krátký záblesk světla. „Tohle místo je zvláštní,“ zašeptala Lea. Její hlas se vrátil jako ozvěna. Ne však stejnými slovy. Ozvěna odpověděla: „Tohle místo je pravdivé.“ Lea se zarazila. „Slyšeli jste to?“ Ostatní přikývli. Na konci údolí stál jediný předmět. Zrcadlo. Bylo vysoké několik metrů. Nemělo rám. Jen dokonale hladkou plochu. Nepřipomínalo kov ani sklo. Působilo dojmem, jako by bylo vytvořeno z klidné vody. Strážce se zastavil. „Tohle je Zrcadlo svědomí.“ Adam se zamračil. „Další zkouška?“ „Ano.“ „Ale tentokrát nebude odpovídat jeden člověk.“ „Tentokrát bude odpovídat celá výprava.“

Mira přistoupila jako první. V zrcadle neviděla svůj odraz. Viděla sama sebe o mnoho let starší. Stála na můstku bitevní lodi. Kolem ní hořely planety. Její rozkazy zachraňovaly miliony lidí. Ale zároveň odsuzovaly jiné miliony k smrti. Obraz zmizel. Mira ustoupila. Tvář měla bledou. Nikomu neřekla, co viděla. Lea přistoupila druhá. Viděla laboratoř. V ní ležel přístroj, který dokázal vyléčit každou nemoc. Stačilo jediné rozhodnutí. Přístroj mohl být použit pro všechny. Nebo pouze pro několik vyvolených. Obraz zmizel. Lea zavřela oči. Elias viděl nemocnici. Docházely léky. Musel rozhodnout, komu pomůže. A komu už ne. Adam dlouho váhal. Pak se postavil před zrcadlo. Na druhé straně stál on sám. Jen starší. Unavenější. Na ramenou měl plášť vládce. Za jeho zády vlály prapory desítek světů. Před ním klečeli poražení. Stačilo jediné slovo. A válka skončí. Jenže za cenu jejich svobody. Jeho starší já se podívalo přímo na něj. A položilo jedinou otázku. „Kolik svobody jsi ochoten obětovat pro mír?“ Adam neodpověděl. Obraz se rozplynul. Nakonec přistoupila Avirak. Všichni zatajili dech. Zrcadlo dlouho zůstávalo prázdné. Pak se objevila malá dívka. Seděla na louce.

Pozorovala hvězdy. Byla to Elena. Usmála se na Avirak. A řekla: „Pořád všechno neseš sama.“ Pak obraz zmizel. Avirak sklopila hlavu. Po dlouhé době se usmála. Tentokrát ne smutně. S úlevou. Vtom se zrcadlo rozzářilo. Neukázalo už jednotlivce. Ukázalo celou výpravu. Všichni stáli vedle sebe. Pak se obraz rozdělil. Na dvě poloviny. Na levé straně byla galaxie sjednocená. Bez válek. Bez sporů. Ale také bez svobodné volby. Na pravé straně byla galaxie plná různých národů. Občas se hádaly. Občas válčily. Ale stále tvořily. Objevovaly. Měnily se. Pod obrazem se objevila věta. „Dokonalý mír bez svobody je stejně nebezpečný jako svoboda bez odpovědnosti.“ Avirak dlouho hleděla na slova. Pak tiše řekla: „Tohle Neral objevil dříve než my.“ Vtom se celé údolí zachvělo. Zrcadlo prasklo. Ne silou. Jakoby se samo otevřelo. Uvnitř nebyla tma. Ani světlo. Jen jediná cesta vedoucí dál. Na jejím začátku ležel malý kámen. Adam jej zvedl. Bylo na něm vyryto jediné slovo. ODPOVĚDNOST Strážce se pousmál. „Druhá zkouška skončila.“ „Prošli jsme?“ zeptala se Lea. Strážce zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Teprve jste pochopili, proč existuje.“ A zatímco výprava pokračovala dál, hluboko v komplexu Prométheus se Richard Varga zadíval

na stejný symbol, který se bez vysvětlení objevil na jeho monitoru. Jediné slovo. ODPOVĚDNOST. Richard pomalu zavřel oči. Poprvé si položil otázku, kterou si dosud nepřipustil. „Jestli získáme sílu Prvních... budeme mít také jejich moudrost?“ A na tuto otázku zatím neznal odpověď.