Kapitola XXVIII Město beze jmen Za Zrcadlem svědomí se krajina znovu proměnila

Cesta se stáčela mezi nízkými kopci pokrytými stříbrnou trávou. Po několika hodinách chůze se před výpravou objevilo město. Nebylo zničené. Nebylo opuštěné. Přesto v něm nehořelo jediné světlo. Domy byly postaveny z bílého kamene, ulice byly čisté a náměstí zdobily sochy neznámých bytostí.

Nikde však nebyl jediný obyvatel. „Je tu někdo?“ zavolala Lea. Její hlas se rozlehl ulicemi. Nikdo neodpověděl. Adam se zastavil před první sochou. Představovala starou ženu s knihou v rukou. Na podstavci nebylo napsáno jméno. Jen jediná věta. „Pamatujte na její činy.“ O několik ulic dál stála další socha. Mladý muž držel dítě. Ani zde nebylo jméno. Jen stejná věta. „Pamatujte na jeho činy.“ Mira se rozhlédla. „Všechny sochy jsou beze jmen.“ Avirak přikývla. „Proto se tomuto místu říká Město beze jmen.“ „Proč?“

zeptal se Adam. „Protože jména časem zmizí.“ „Ale skutky zůstávají.“ Elias se zastavil před nízkou kamennou budovou. Na jejích dveřích byl vytesán zvláštní znak. Dvě ruce podávající si navzájem světlo. „Tohle je nemocnice?“ zeptal se. Strážce přikývl. „Ano.“ „Kdysi zde lékaři léčili všechny bez ohledu na původ.“ Lea se zadívala na prázdné ulice. „Co se jim stalo?“ Avirak odpověděla tiše. „Odešli.“ „Kam?“ „Nevíme.“ Uprostřed města stálo veliké náměstí. Na jeho středu nebyla socha. Byl tam prázdný podstavec. Na něm jediný nápis. „Zde stojí místo pro toho, kdo ještě nepřišel.“ Adam si nápis četl několikrát. „Koho čekají?“ „To nevíme.“ odpověděla Avirak. „Podstavec je prázdný už miliony let.“ Vtom se ozvalo slabé zacinkání. Adam sáhl do kapsy. Neralův přívěsek se začal zahřívat. Jeho osmý paprsek jemně zářil. Pomalu se otočil. Ukazoval směrem k prázdnému podstavci. Výprava k němu opatrně přistoupila. Jakmile Adam položil přívěsek na kámen, celé náměstí se rozzářilo. Z domů vystoupily světelné postavy. Nebyla to strašidla. Byly to vzpomínky. Lidé. Bytosti. Děti. Staří. Všichni se procházeli ulicemi, jako by město znovu ožilo. Nikdo si výpravy nevšímal.

Najednou se mezi nimi objevil muž v jednoduchém šedém plášti. Adam ho poznal okamžitě. Neral. Tentokrát nebyl obraz rozmazaný. Vypadal téměř skutečně. Neral pomalu přešel k prázdnému podstavci. Položil na něj ruku. „Tady nikdy nestála moje socha.“ řekl klidně. „A nikdy stát nebude.“ Adam udělal krok vpřed. „Proč?“ Neral se usmál. „Protože ten, kdo hledá památku pro sebe, přestává sloužit ostatním.“ Podíval se na prázdný podstavec. „Toto místo není určeno hrdinovi.“ „Je určeno každé civilizaci, která pochopí, že velikost nespočívá v tom, kolik světů ovládne.“ Odmlčel se. „Ale v tom, kolik životů pomůže rozkvést.“ Vtom se obraz zachvěl. Neral zvedl hlavu. Jako by poprvé viděl Adama přímo před sebou. Jeho výraz zvážněl. „Nemáme mnoho času.“ „Před čím?“ zeptal se Adam. „Někdo probouzí Síť.“ Avirak prudce zvedla hlavu. „Kdo?“ Neral se na okamžik odmlčel. Pak pronesl jméno, které dosud nikdo neslyšel. „Ten, kterého První nazývali Tichý svědek.“ Vzápětí se obraz rozpadl na tisíce světelných částic. Město znovu utichlo. Na prázdném podstavci zůstal ležet jediný předmět. Malý bílý klíč z neznámého materiálu. Avirak jej opatrně zvedla. Na jeho povrchu byla vyryta slova: „Ne všechny dveře se otevírají silou. Ty nejdůležitější se otevírají porozuměním.“ Výprava pokračovala dál. Nikdo už nemluvil. Poprvé měli pocit, že nehledají jen odpovědi na dávné otázky. Někdo z minulosti se jim zoufale snažil předat varování. A čas se začínal krátit.