Kapitola XXIX Tichý svědek Výprava opustila Město beze jmen za úsvitu

Nad krajinou se vznášela jemná mlha. Nikdo nepromluvil. Každý přemýšlel o posledních Neralových slovech. Tichý svědek. Jméno, které neznala ani Avirak. Po několika hodinách dorazili k jezeru. Bylo dokonale klidné. Ani vánek na jeho hladině nevytvořil jedinou vlnku. Nad vodou se odrážely hvězdy. Jenže... byl den. Lea se zamračila. „To není odraz.“ Avirak přikývla. „Ne.“ „To jsou skutečné hvězdy.“ Adam se podíval vzhůru. Na obloze zářilo slunce. Pak se podíval do vody. Tam byla noc. Dvě různá nebe existovala současně. Elias poklekl. Dotkl se hladiny. Voda nebyla studená. Působila téměř živě. Vtom se objevily kruhy. Jeden. Druhý. Třetí. Jakoby po jezeře někdo kráčel. Jenže nikdo tam nebyl. Mira instinktivně sáhla po zbrani. Avirak ji jemně zastavila. „Ne.“ „Tady zbraně nic nezmění.“ Kruhy se zastavily uprostřed jezera. Pak se hladina zvedla. Ne jako vlna. Jako postava. Byla průsvitná.

Neměla tvář. Neměla oči. Jen obrys člověka vytvořený z tekutého světla. Nikdo nepromluvil. Ani ta bytost. Jen stála. Pozorovala výpravu. Adam udělal krok vpřed. „Jste Tichý svědek?“ Žádná odpověď. Jen další kruhy na hladině. Pak se ve vzduchu objevila slova. Nebyla slyšet. Každý je četl přímo ve své mysli. „Ne.“ Lea překvapeně vydechla. „Tak kdo jste?“ Na hladině se objevila další věta. „Jsem vzpomínka na toho, kdo už nemůže mluvit.“ Avirak zůstala nehybně stát. „Paměť...“ zašeptala. Postava pomalu přikývla. Pak se otočila směrem k jezeru. Na hladině se začaly objevovat obrazy. Ne války. Ne města. Byly to tváře. Tisíce tváří. Příslušníci stovek různých civilizací. Všichni se na okamžik podívali přímo na výpravu. A pak zmizeli. „Kdo byli?“ zeptal se Elias. Objevila se další věta. „Ti, kteří varovali.“ „Před čím?“ zeptal se Adam. Tentokrát odpověď přicházela pomalu. Jako by každé slovo bylo obtížné. „Před přesvědčením... že rozumí všemu.“ Avirak sklopila hlavu. Nikdo si nevšiml, že se jí lehce zachvěla ruka. Postava natáhla paži.

Hladina jezera se rozdělila. Na dně ležel kámen. Malý. Černý. Na první pohled obyčejný. „Máme ho vzít?“ zeptala se Mira. Avirak dlouho mlčela. Pak přikývla. „Ano.“ Adam sestoupil po kamenných schodech až k vodě. Jakmile se dotkl kamene, ucítil zvláštní teplo. Nebylo nepříjemné. Spíš uklidňující. Na jeho povrchu se pomalu objevilo jediné slovo. POKORA V tom okamžiku se postava z tekutého světla začala rozplývat. Než zmizela docela, objevila se poslední věta. „Největší nebezpečí nepřichází od těch, kteří vědí málo. Přichází od těch, kteří přestanou pochybovat.“ Jezero se znovu uklidnilo. Na hladině se odráželo už jen jediné nebe. Denní. Jako by se nic nestalo. Adam sevřel černý kámen v dlani. Teď už nesl čtyři symboly jejich cesty: Odpovědnost Průnik Klíč porozumění Pokoru Nevěděl, proč je sbírají. Ale začínal chápat, že nejde o artefakty. Jsou to připomínky hodnot, bez nichž by žádná civilizace neměla získat moc Prvních. Daleko od nich, v nejhlubší části komplexu Prométheus, se Richard Varga díval na nový

záznam. Na obrazovce se poprvé objevilo neznámé označení. PROTOKOL: TICHÝ SVĚDEK Richard zadržel dech. Jejich počítače právě zachytily stejný název, který výprava objevila miliony kilometrů daleko. Nebyla to náhoda. Někdo... nebo něco... začínalo spojovat jejich cesty.