Kapitola XXXI Hlas z trhliny V laboratoři Prométheus nikdo ani nedýchal

Úzká trhlina v prostoru zůstávala otevřená. Nebyla větší než lidská postava. Nevydávala žádné záření. Žádné elektromagnetické pole. Jen tiché pulzování. Jako tlukot srdce. Richard Varga vykročil vpřed. „Slyšíte mě?“ Na okamžik zavládlo ticho. Pak se znovu ozval dětský hlas. „Ano.“ Nebyl vystrašený. Jen zvědavý. „Kdo jste?“ Richard se zarazil. Celý život snil o prvním kontaktu. Připravil stovky možných vět. Ale teď... nevěděl, co říct. Nakonec odpověděl prostě. „Jsem člověk.“ Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Pak se ozvalo tiché zasmání. „Takže jste opravdu přišli.“ V celé laboratoři zavládlo naprosté ticho. Nikdo nechápal význam těch slov. „Čekali jste nás?“ zeptal se Richard. Hlas odpověděl bez váhání. „Ano.“ „Jak dlouho?“ „Nevím.“ „Tady čas plyne jinak.“ Richard si rychle zapisoval každé slovo. „Jak se jmenuješ?“ Dlouhé ticho. Pak velmi tichá odpověď. „Nepamatuji si.“ V Městě ticha Avirak náhle otevřela oči. Jakoby právě zaslechla vzdálenou ozvěnu. Adam si toho všiml. „Co se stalo?“ Avirak zbledla. „To není Brána.“ „Tak co to je?“ „Spojení.“ Strážce prudce vstal.

„To není možné.“ Avirak pomalu přikývla. „První spojení bez použití Sítě.“ Adam nechápal. „To je dobře, nebo špatně?“ Avirak dlouho mlčela. „Nevím.“ „Nikdo to nikdy nedokázal.“ V laboratoři Richard pokračoval. „Jsi člověk?“ Hlas chvíli mlčel. „Nevím, co znamená člověk.“ „Tak odkud jsi?“ Tentokrát odpověď přišla okamžitě. „Odtud.“ „Kde je tady?“ „Za poslední Branou.“ Richardovi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nikomu neřekl o sedmi Prastarých branách. Přesto je ten hlas znal. Doktorka Ishida tiše zašeptala. „Pane profesore...“ Na monitoru se začala objevovat data. Trhlina nevysílala žádnou energii. Naopak. Spotřebovávala ji. Obrovské množství. Jakoby někdo z druhé strany držel spojení otevřené jen silou vůle. Richard znovu promluvil. „Jsi tam sám?“ Tentokrát bylo ticho delší. Pak přišla odpověď. Tak tichá, že ji sotva slyšeli. „Ano.“ V tom jediném slově bylo víc smutku než ve všech kronikách Prvních. Na druhém konci galaxie Avirak zavřela oči. Po tváři jí pomalu stekla slza. Adam ji nikdy předtím neviděl plakat. „Vy víte, kdo to je.“ řekl tiše. Avirak dlouho mlčela. Pak zašeptala. „Ne.“ „Ale vím...“

Odmlčela se. „...že nikdo by neměl být sám tak dlouho.“ Ve stejné chvíli se v laboratoři hlas znovu ozval. „Prosím...“ Richard se naklonil blíž. „Ano?“ „Jestli jste opravdu lidé...“ Na okamžik se odmlčel. Pak pronesl větu, která změnila osud celé výpravy. „Neotvírejte Sedmou bránu, dokud nepochopíte, proč byla zavřená.“ V tu chvíli se spojení přerušilo. Trhlina se uzavřela. V laboratoři zůstalo jen ticho. Richard Varga se dlouho díval na místo, kde ještě před okamžikem existovalo spojení. Pak pomalu řekl: „Neposlal nám varování.“ Doktorka Ishida se na něj podívala. „Tak co nám poslal?“ Richard se zadíval na záznam. „Prosbu.“ A miliony kilometrů daleko Avirak pohlédla k nebi. Poprvé od svého zrození pocítila něco, co nedokázala pojmenovat. Nebyl to strach. Nebyla to naděje. Byla to odpovědnost za někoho, koho ještě nikdy nepotkala. A hluboko ve svém nitru si položila otázku: Kdo může čekat za Sedmou branou tak dlouho, že zapomene i vlastní jméno?