Kapitola XXXII Ozvěna jména Po návratu z výpravy nezůstalo nic stejné

V Městě ticha se už nemluvilo o Sedmi branách. Mluvilo se o jediném hlasu. O dítěti. O samotě. O varování. Adam nemohl usnout. Ve své mysli stále slyšel prostou větu. „Nepamatuji si.“ Přemýšlel, co musí člověk prožít, aby zapomněl i své vlastní jméno. Avirak stála na nejvyšší terase města. Před ní se rozprostírala noční obloha. Nikdy jí hvězdy nepřipadaly tak vzdálené. Adam k ní tiše přistoupil.

„Také nemůžete spát?“ Avirak se slabě usmála. „Strážkyně nespí.“ Pak dodala: „Ale někdy by si přála umět snít.“ „Pořád přemýšlíte o tom dítěti.“ Nebyla to otázka. Bylo to konstatování. Avirak přikývla. „Ano.“ „Myslíte, že nám lhalo?“ Avirak se okamžitě otočila. „Ne.“ „Jak to víte?“ „Protože samota se nedá předstírat.“ Ve stejné chvíli, na Zemi, seděl Richard Varga v prázdné laboratoři. Všichni ostatní odešli. Jen on znovu a znovu přehrával záznam. Ne obraz. Pouze hlas. Každým poslechem si všímal nových drobností. Neznámé dítě nedýchalo jako člověk. Pauzy mezi slovy byly příliš pravidelné. A přesto v jeho hlase nebyla chladná přesnost stroje. Byla v něm zvědavost. Richard zavřel oči. „Kdo jsi?“ zašeptal. Na monitoru se náhle bez jakéhokoli příkazu objevila jediná vlna. Stejná jako při otevření trhliny. Trvala jen zlomek sekundy. Pak zmizela. Počítač automaticky vyhodnotil směr. Tentokrát neukazoval za hranice známého vesmíru. Ukazoval... na Město ticha. Richard prudce vstal. „To není možné.“ V téže chvíli ucítila Avirak slabé zachvění. Ne přicházející z Bran. Přicházelo od lidí. Od Prométhea. „Adam.“ řekla klidně. „Musíme se vrátit.“ „Na Zemi?“ „Ne.“ Podívala se směrem k obloze. „Za Richardem.“ Adam překvapeně zamrkal. „Vy mu důvěřujete?“ Avirak dlouho mlčela. „Nevím, jestli důvěřuji jemu.“ „Ale důvěřuji tomu, že hledá pravdu.“ Vtom se nad městem rozezněl hluboký tón. Jeden. Pak druhý. Pak třetí. Sedm zvuků. Přesně tolik, kolik existovalo Prastarých bran. Na nebi se objevily světelné kruhy. Neotevřely se. Jen na okamžik zazářily. A zase pohasly. Strážce zbledl. „Někdo je svolává.“ „Kdo?“ zeptala se Lea. Nikdo neodpověděl. Protože odpověď neznal ani Architekt. Ani Avirak. V nejhlubší části Města ticha se mezitím otevřely kamenné dveře, které zůstávaly zavřené od

konce Prvních válek.

Uvnitř seděla jediná postava. Starý muž. Vlasy měl bílé jako hvězdný prach. Oči zavřené. Na sobě prostý šedý plášť. Před ním ležela dřevěná hůl. Nezářila. Nevypadala jako artefakt. Působila docela obyčejně. Starý muž pomalu otevřel oči. Usmál se. „Tak jste konečně přišli.“ Avirak zůstala stát jako přimražená. Po miliardách let poznala tvář, o níž byla přesvědčená, že už nikdy neuvidí. „...Nerale?“

Starý muž přikývl. „Ano.“ Pak se rozhlédl po Adamovi, Miře, Lee i Eliasovi. „Jsem rád, že tentokrát přišli lidé.“ Adam nechápal. „Jak to myslíte... tentokrát?“ Neral se opřel o svou hůl. Jeho úsměv nezmizel. „Protože před velmi dlouhou dobou jsme stejnou cestu prošli také my.“ Odmlčel se. „A tehdy jsme selhali.“ V místnosti zavládlo naprosté ticho. Avirak jen tiše zašeptala: „Takže jsi celou tu dobu nebyl mrtvý...“ Neral zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Jen jsem čekal.“ „Na co?“ zeptal se Adam. Neral se podíval přímo do jeho očí. Jeho hlas byl klidný, ale pevný. „Na první civilizaci, která se nebude ptát, jak získat moc Prvních... ale proč ji vůbec dostat.“ A v tu chvíli začala poslední část výpravy za Sedmi branami. Nyní už nešlo jen o nalezení

odpovědí. Šlo o to, zda je lidstvo dokáže unést.