Kapitola XXXIII Poslední učitel V Síni ticha nikdo nepromluvil

Adam nedokázal odtrhnout oči od starého muže. Před nimi nestála legenda. Nestál před nimi hrdina dávných kronik. Stál před nimi člověk. Unavený. Klidný. A zvláštním způsobem obyčejný. Neral se pomalu posadil na kamennou lavici. Jeho pohyby byly pomalé. Ne proto, že by byl slabý. Spíše jako člověk, který už nikam nespěchá. Ukázal na místa kolem sebe. „Posaďte se.“ Nikdo neodporoval. Dokonce i Avirak. Adam si všiml něčeho zvláštního.

Poprvé ji viděl sedět jako žákyni. Ne jako Strážkyni. Neral se na ni podíval. „Pořád nosíš tíhu celého vesmíru na svých ramenou.“ Avirak se slabě usmála. „Někdo ji nést musí.“ Neral zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Právě to jsme si mysleli všichni.“ „Všichni?“ zeptala se Lea. „Ano.“ Neral se rozhlédl po místnosti. „První civilizace.“ „Architekt.“ „Avirak.“ „I já.“ Adam se zamračil. „Vy také?“ Neral přikývl. „Kdysi jsem věřil, že dokážu usmířit celý vesmír.“ Na okamžik zavřel oči. „Byl jsem pyšnější, než jsem si připouštěl.“ V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nečekal, že muž, jehož považovali téměř za mudrce, začne mluvit o vlastních chybách. „Co se stalo?“ zeptal se Elias. Neral se podíval na bílou hůl opřenou o lavici. „Pochopil jsem, že mír nelze lidem darovat.“ „Musí se pro něj rozhodnout sami.“ Avirak pomalu sklonila hlavu. „To jsem tehdy nedokázala přijmout.“ Neral se na ni usmál. „Ani já.“ Adam chvíli přemýšlel. Pak položil otázku, která všechny překvapila. „Proč jste se nevrátil?“ Neral se zadíval ke stropu. „Protože kdybych zůstal...“ Odmlčel se. „...všichni by čekali odpovědi ode mě.“ Podíval se na Adama. „A tím bych jim vzal možnost najít vlastní.“ Lea si zapisovala každé slovo.

Najednou přestala psát. „Takže všechny ty stopy...“ „Ano.“ řekl Neral. „Nebyly to návody.“ „Byly to otázky.“ Vtom se otevřely dveře síně. Dovnitř vstoupil Strážce. Jeho tvář byla napjatá. „Avirak.“ „Co se stalo?“ „Máme zprávu ze Země.“ Avirak vstala. „Richard?“ Strážce přikývl. „Projekt Prométheus znovu navázal spojení.“ Neral se zarazil. Poprvé během rozhovoru zmizel z jeho tváře klid. „S kým?“ „Nevíme.“ odpověděl Strážce. „Ale tentokrát nepřišel hlas dítěte.“ V místnosti se rozhostilo napětí. „Co tedy přišlo?“ zeptal se Adam. Strážce pomalu položil na stůl malý krystal. Uvnitř se přehrál záznam. Ozval se hluboký, klidný hlas. Nebyl lidský. Nebyl ani strojový. Řekl jediné dvě věty. „Nerali... čekal jsem příliš dlouho.“ Krátká pauza. Pak druhá věta. „Sedmá brána se brzy otevře. Tentokrát ji nezavřu.“ Krystal potemněl. Nikdo nepromluvil. Adam se podíval na Nerala. Poprvé viděl, že se starému učiteli třesou ruce. „Kdo to byl?“ zeptal se tiše. Neral zavřel oči. Po dlouhé chvíli odpověděl. „Můj přítel.“

Odmlčel se. „A člověk, kterého jsem kdysi nedokázal zachránit.“ Avirak se na něj podívala. „Tichý svědek?“ Neral pomalu zavrtěl hlavou. Jeho odpověď všechny zaskočila. „Ne.“ Pak se zhluboka nadechl. „To byl první Strážce Sedmé brány.“ A v tu chvíli si všichni uvědomili, že dosud znali jen dějiny šesti Bran. O Sedmé neznali téměř nic. A právě její příběh měl rozhodnout o budoucnosti lidstva i celé galaxie.