Kapitola XXXIV Strážce Sedmé brány V Síni ticha nikdo nepromluvil

Plameny v kamenných miskách se ani nepohnuly. Jako by i ony naslouchaly. Adam se díval střídavě na Nerala a Avirak. Nakonec prolomil ticho. „Myslel jsem, že první Strážkyní byla Avirak.“ Neral pomalu přikývl. „Byla první Strážkyní rovnováhy.“ „Ale ne první Strážce Brány.“ Lea překvapeně zvedla hlavu. „To jsou dvě různé věci?“ „Ano.“ odpověděl Neral. „A právě tuto chybu udělaly všechny civilizace po nás.“ Vzpomínka se začala pomalu promítat doprostřed síně. Objevila se mladá Avirak. Vedle ní stál muž v tmavém plášti. Nebyl ozbrojen. V rukou držel pouze dlouhou hůl zakončenou průzračným krystalem. Jeho tvář byla klidná. V očích měl zvláštní laskavost. „Jmenoval se Arion.“ řekl Neral. „Byl prvním Strážcem Sedmé brány.“ „Jaký byl jeho úkol?“ zeptal se Elias. Neral se zadíval na obraz. „Nehlídal, aby někdo nevstoupil dovnitř.“ Odmlčel se.

„Hlídal, aby něco nevyšlo ven.“ Po místnosti přeběhl mráz. Adam si vzpomněl na hlas dítěte. Na varování. Na všechny podivné události. „Co bylo za Sedmou branou?“ Neral pomalu zavřel oči. „Nevím.“ „Vy... nevíte?“ „Nikdo z nás to nikdy neviděl.“ Avirak tiše doplnila. „Arion nikdy nedovolil, aby se Sedmá brána otevřela.“ „Tak proč ji hlídal?“ Neral odpověděl bez zaváhání. „Protože to slíbil.“ „Komu?“ Neral dlouho mlčel. Nakonec pronesl větu, která všechny zarazila. „Nevím.“ Lea nevěřila vlastním uším. „Takže hlídal něco, o čem nevěděl, co to je... kvůli slibu, jehož původ neznal?“ Neral přikývl. „Ano.“ „A nikdy svůj slib neporušil.“ Vtom se obraz změnil. Arion stál před obrovskou kamennou Branou. Nebyla podobná žádné z ostatních. Neměla kruhový tvar. Připomínala dvě vysoké kamenné desky oddělené úzkou mezerou. Jako dveře. Zavřené dveře. Pak se ozval hlas. Stejný, jaký Richard zachytil v laboratoři. „Arione... otevři.“ Arion pomalu zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“ „Proč?“ ptal se hlas. „Protože ještě nepřišli.“ „Kdo?“ Arion se usmál. „Ti, kteří se budou ptát dříve, než začnou soudit.“ Obraz náhle zhasl. Adam zůstal stát jako přimrazený. „Mluvil... o lidech?“ Neral se na něj podíval. „Nevím.“ „Ale doufal v ně.“ Vtom se země znovu zachvěla. Tentokrát silněji. Celou Síní ticha se rozlehl hluboký zvuk. Jeden z kamenných sloupů se rozsvítil. Na jeho povrchu se objevila mapa. Sedm Bran. A mezi nimi... jedna nová stopa. Nepřicházela z galaxie. Směřovala přímo k Zemi. Avirak ztuhla. „To není možné...“ Neral vstal. Poprvé od jejich setkání působil opravdu znepokojeně. „Ne.“ řekl tiše. „To jsme čekali.“ „Co jsme čekali?“ zeptal se Adam. Neral se podíval přímo na něj. „Že jednou Sedmá brána nepovolá Strážce.“ Odmlčel se. Pak dodal: „Povolá člověka.“ V Síni ticha zavládlo hluboké ticho. Nikdo ještě nevěděl, koho Brána volá. Jen jedno bylo jisté. Osud lidstva už nebyl jen v jeho vlastních rukou. Sedmá brána si právě vybrala svého prvního poutníka.