Kapitola XXXV Volba Sedmé brány V Síni ticha nebylo slyšet nic

Ani vítr. Ani plameny. Jen pomalé tlukoty srdcí těch, kteří stáli kolem kamenné mapy. Sedm Bran zářilo klidným světlem. Osmý bod... Země... pulzoval. Adam udělal krok vpřed. „Brána si vybrala člověka.“ Podíval se na Nerala. „Koho?“ Neral zavřel oči. „To nedokáže zjistit žádný přístroj.“ „Ani Avirak.“ „Ani já.“ „Tak jak to poznáme?“ zeptala se Lea. Neral položil dlaň na kamennou mapu. Všechny světelné body zhasly. Zůstal jen jediný. Země. Pak se vedle něj objevilo několik drobných světel. Jedno. Druhé. Desáté. Sté. Tisíce. „Co to je?“ zeptal se Elias. „Možnosti.“ odpověděl Neral. „Sedmá brána nikdy nevybírá podle síly.“ „Ani podle moudrosti.“ „Ani podle původu.“ „Tak podle čeho?“ Neral se usmál. „Podle rozhodnutí, které člověk učiní ve chvíli, kdy ho nikdo nepozoruje.“ Adam se zamyslel. „To znamená, že vybraný člověk možná ani netuší, že byl vybrán.“ „Přesně tak.“ řekl Neral. Ve stejné chvíli se v laboratoři Prométheus rozběhly alarmy. Technici pobíhali mezi konzolemi. Na hlavní obrazovce se objevovala jména. Ne tisíce. Miliony. Počítače analyzovaly celou lidskou populaci. Richard nechápal. „Kdo ten program spustil?“ Nikdo neodpověděl. Nikdo jej nespustil.

Na obrazovce se jedno jméno po druhém rozsvítilo... ...a zase zhaslo. Jakoby je někdo postupně vyřazoval. Nakonec zůstala tři. Richard si je přečetl. První neznal. Druhé také ne. Třetí jméno ho však zarazilo. Adam Novák. Richard zbledl. „To není možné.“ Doktorka Ishida se podívala na monitor. „Podle čeho vybírá?“ Richard jen zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Na druhé straně galaxie se Adam náhle zastavil. V hlavě uslyšel tichý hlas. Nebyl cizí. Nebyl ani známý. Jen klidný. „Ještě nejsi připraven.“ Adam se prudce otočil. Nikdo za ním nestál. „Co se děje?“ zeptala se Mira. „Někdo se mnou mluvil.“ Avirak se na něj zadívala. „Co řekl?“ Adam zopakoval slova. Neral se usmál. „Dobře.“ „Co je na tom dobrého?“ „Že tě nepozval.“ Adam nechápal. Neral pokračoval. „Sedmá brána nikdy nezve toho, kdo si myslí, že je připraven.“ „Nejdřív učí trpělivosti.“ Vtom se celá Síň ticha rozzářila. Ze stropu sestoupilo sedm paprsků světla. Každý dopadl na jeden z předmětů, které výprava během své cesty získala. Kámen Pokory. Kámen Odpovědnosti. Klíč Porozumění. Symbol Průniku.

Přívěsek s osmi paprsky. Značka Sedmi kruhů. A poslední... prázdná kamenná destička, které si dosud nikdo nevšiml. Na ní se pomalu objevilo jediné slovo. DŮVĚRA Neral přikývl. „To je poslední dar.“ „A poslední zkouška?“ zeptal se Elias. Starý učitel zavrtěl hlavou. „Ne.“ Podíval se na všechny přítomné. „Zkoušky skončily.“ V místnosti zavládlo překvapené ticho. „Tak co nás čeká teď?“ zeptala se Lea. Neral se pomalu zvedl. Jeho hlas byl klidný, ale nesl v sobě váhu tisíciletí. „Teď přijde život.“ Vtom se v celé galaxii rozsvítila všechna známá souhvězdí. Nebyla to náhoda. Nebyla to přírodní událost. Každá civilizace, od nejmladší po nejstarší, se té noci podívala k obloze. A každá viděla totéž. Sedm světelných paprsků směřujících k jediné malé modré planetě. K Zemi. Avirak pomalu zavřela oči. Po miliardách let pochopila něco, co jí Zdroj nikdy neřekl. Možná nikdy nebyla vyvolena ona. Možná byla jen mostem. Mostem mezi minulostí Prvních... ...a budoucností lidstva. A právě tím končí